“Slečno Třísková, hlídejte si prosím toho svého psa, rozhrabal mi na chodbě už několikrát muškáty!” Křičí důchodkyně Málková z 5. poschodí.

Lucie hledá klíče od bytu po kapsách a pokouší se celá překvapená, aby řeč nestála, alespoň něco odpovědět: “Paní Málková, s čím vy ještě nepřijdete. Vy jste tam u Vás na patře snad našeho psa viděla?”

“Kdo jiný by to byl? Narozdíl od Vás tu bydlím třicet let a nikdy se mi nic takového nestalo.”

“Co Vám na to mám říci paní Málková, buřty v květináči nepěstujete a naše Ťapina je čistě materialisticky založená fena. Upřímně řečeno, kdyby začala s pojídáním kořínků, moc by mě potěšila, ušetřili bychom alespoň za kuřecí prsa, hovězí zadní a za vepřovou šunku od kosti. Už ani tu nechce.”

“A kdo jinej by to asi tak mohl být?” Nedá se odbít Málková.

Lucie konečně nalézá klíče a při odemykání se přemýšlí, kdo by mohl mít zájem o takové proschlé kytky: “Podle mě ty Vaše kytky rozhrabala nějaký vožralá dvojnohá kuna, paní Málková.”

“To mi jako chcete namluvit, že u nás na patře chlastáme?” Rozčeřila se sousedka.

“To netvrdím, ale mě kytky nikdo nerozhrabává. Už po několikáté Vám opakuji, že k Vám do patra ani já ani naše trustá Ťapina nechodíme. A s tím chlastem..jsou Vánoce, na někoho to sedne a máte to.”

Paní Málková se nenechala přesvědčit, mávla rukou a během dalšího dne dokázala nalomit dvě partaje v somě, aby Lucii domluvily, ať se svého psa vodí po domě na vodítku, neboť jejich muškáty díky tomu nevychovanému tvorovi trpí. Dokonce i pan doktor Hroch, chovatel starého olisalého jezevčíka se snažil s Lucií tento nenadálý problem se psi v domě zkonzultovat a při této příležitosti velmi okatě naznačil, že jeho pes to určitě nebyl, že chodí se psem vždy na vodítku.

Lucie chtěla zprvu všem, kdo ji obvinili, koupit přírodopis, avšak nakonec se rozhodla pro levnější východisko. Neváhala a sestavila na papír okamžitě ze svých sousedů a sousedek vědecký tým, který měl exaktvním pozorováním dokázat, zda je tato nova teorie paní Málkové pravdivá či nikoli.

Sepsala následující vázvu, kterou nalepila na vchodové dveře:

“Drazí sousedé,

již tři lidé pojali podezření, že naše fena se díky své vlastní píli o kvalitu svého ducha stala vegetariánkou a za vaší nepřítomnosti vyjídá kořínky okrasných květin. Touto výzkou prosím pozorovatele, kteří ji při činu spatří, aby ji vyfotografovali a snímek mi předali, Prokáže-li se daná domněnka, půjde pravděpodobně o prvního psa na zemi, který v rámci své sebepíle duchovně prozřel a stal se vegetariánem. Slibuji, že poté vyjdeme Ťapině vstříc a místo kuřat, libového vepřového i hovězího bude dostábat celer, mrkev, ředkve a další zdravou kořenovou zeleninu. Nepodceňujte prosím tuto výzvu a exaktně pozorujte.¨

Za pozorovatelský tým Vám srdečně děkuji,

Lucie.”

Lucie kupodivu zjistila, že lidé v domě na její výzvu nereagují a kolem dveří obchází jakoby nic. Každé ráno byla chodba plna            hlíny a v Lucii to vše vyvolávalo dojem,. jakoby někdo v těch květináčích něco zapomněl a po nocích to chodit tajně vyhledávat. Lucie tak nakonec vzala celou vědeckou činnost do svých rukou. Budík nařídila na pátou raní, popadla Ťapinu a se slovy “čichej” ji příiměla k průzkumu společných prostor domu. Ťapina zahořela a hbitě přitiskla čenich k zemi. Odborně s napruženým tělem jako struna sledovala čerstvé stopy vedoucí v korydoru nově rozhrabaných květin. Netrvalo dlouho a Lucie i pronásledovatelka zmizely v suterénu.

Suteréní místnost pod schody byla prázdná, po stranácj se leskly pouze dvoje staré těsné plechové dveře vedoucí ke sklepním kójím. Stopy v nejnižším z pater opisovaly neviditelné kruhy. Slova “čichej, čichej” přivedla Ťapinu do transu, třásla se nedočkavostí a začala krutě vrčet a štěkat. Tímto způsobem  aktivovala jednu z pozorovatelek vědeckého týmu k halasnému nadzvednutí špehýrky.

Expedice skončila neúspěšně, zvíře, které dostalo tajné krycí jméno Karel, zvítězilo.

Lucie začala do suterénu nosit obětiny –  mrkev, sýr, vodu, špek a pečivo. Zmizela vždy pouze kořenová zelenina a to mezi 22. a 24. hodinou.

Od chvíle, kdy byl Karel takto pravidelnbě zásobován, muškáty ponechal a věnoval se pouze denně čerstvým kouskům. V domě nastal klid a mír. Málková nenávistně Ťapinu přehlížela a ta se o ni naoplátku, kdykoli se střetly na schodišti, otřela celým svým kožichem.

V obavě o Karla sehnala Lucie dřevěnou bednu s padajícím víkem, do které nachystala nejrůznější ozkoušené potraviny, které noc co noc mizely z misky jako první. Chtěla Karla polapit a odnést ven – Karel však nebyl tak hloupý, jak Lucie předpokládala. Do pasti ani jednou
nazalezl.

Zato Málková, která bednu zakrátko objevila, byla zvídavější: “To je Vaše?” Hned na Lucii, která sousedku včas ubezpečila, ať si ničeho nevšímá, že bednu nachystala na odchyt zvěře hrabošivé – tedy na jezevčíka pana Hrocha. S gustem pak do bedny před sousedkou vpravila talířek s nakrájeným celerem, afrodisiakem, který jak známo mají psi nejraději.

“Vy myslíte,” zarazila se Málková, “že to dělá Džef pana doktora?”

“Nemyslím si nic, to vy jste označila psi za škůdce pokojových rostlin.”

“Pan doktor si narozdíl od Vás void Džefa na vodítku,” snažila se Málková o ústup.

“To já přeci vím, ale zamyslela jste se někdy na tím, proč musí vodit psa i v domě na vodítku? Nic jsem neřekla,” zamávala nad sebou Lucie dlaněmi, “nic jsem neřekla, ale přijde mi to přinejmenším pozoruhodné.”

Lucie časem zjistila, že ta bedna je navštěvovaná Málkovou častěji, než-li Karlem.

Po deseti dnech však Lucie  zpozorovala, že pod domem kdosi vybudoval vydatnou noru. Vložila do ní tedy mrkev a nemohla dospat nedočkavostí, zda tam setrvá i do rána.

Mrkev nezmizela. Zato však zmizel Karel, denní pravidelný odběratel kořenové zeleniny. Ve skrýších zelenina bezděčně plesnivěla a nikdo na ni nechodil.

Lucie odklidila bednu i pokrmy a zasypala nory, které už nikdo neobnovil, pískem. Ostatně, zkuste několik dnů vkuse jíst pouze mrkev, celer a syrové brambory, také změníte pohostinství!