Jak tramvaj, která nikdy nepředbíhá, stál ve frontě – v té zácpě večerního lidstva – poprvé v tomto městě a v této zemi, snažíce se něčemu porozumět.

„Budu tady měsíc a měl bych se naučit alespoň základy“,  usvědčoval se a když nic jiného, usmíval se alespoň na ostatní. Ještě včera v šest dal pusu přítelkyni na letišti, je tomu osmnáct hodin a zdá se to člověku jako osmnáct dnů.

Peter je kanadský technik a byl sem povolán pracovně na výpomoc. O Čechách slýchával doma jen zřídka, byť jeho rodiče byli rodilí Italové, kteří přebrodili velikou louži rok před tím, než-li se narodil. Fandil Manchesteru a Evropu tímto chápal jako jednu velkou zemi, které není Manchester div hlavním městem a Praha – ta že leží někde daleko odtud na východ, někde u Polska, Německa, prostě někde tam.

„Tak čo si dáte?“ vytrhl jej z přemýšlení šikmooký prodavač v zelenině. Ve stresu zpozoroval, že broskve, pro které si přišel, leží tam někde vzadu a tak raději, aby nezdržoval, ukázal na bližší banány.

„Kolik?“ zazubil se vietnamský obchodník a Peter se najednou cítil bez znalosti českého jazyka před cizokrajným obchodníkem ztracen. Ukázal tedy ještě jednou na banány, pak zvedl palec, jako že jeden a odnesl si kilo banánů.

„Divný jazyk“, pomyslel si, „mluví tak zřetelně a přesto netuším, kde slovo končí a kde to druhé začíná.

Petera jsem poprvé v životě potkal na druhý den ráno v práci. Pokládal jsem jej několik dnů s ohledem na jeho tmavší pleť za Španěla. Přes den byla řeč o práci a proto jsem poprvé o jeho národnosti zapochyboval až ve chvíli, kdy se se mnou v pátek loučil, že musí běžet na letadlo. Přirozeně mne zajímalo, kam náš nový kolega letí a on, že do Manchesteru na zápas. To odpoledne jsem se totiž rovněž domlouvali na pondělí hospůdce. Následoval výklad o jakémsi nadpozemském fotbalovém zápase a tak mi pomalu začínalo svítat. Peter byl z Motrealu a tímto tedy na větší vzdálenosti zvyklý. Česky se začal učit prakticky hned po příjezdu. Kluci jej naučili pohotově pozdrav „čest práci“, kterým od té doby hrdě zdravil i v oněch vietnamských zeleninách. Neustále se vyptával na naše „ješiš“ a to vsouval do svého jazyka s poměrně dobrým citem.

O víkendu, kdy byl Petre fandit v nedalekém, a jak po návratu rovněž mrzutě pravil, deštivém Manchasteru, zazvonil na našem domácím stole telefon.

„Tak kdy přijedete?“ zapomněl jsem na ségru. Žena měla ono nedělní dopoledne v ložnici půlnoc … „jo, jo, to se ví Markét, už jdeme!“ zalhal jsem pohotově. Paní psová v předsíni vytušila, že se něco děje, strhla z věšáku vodítko a začala jím mlátit o plovoucí podlahu. Za normálních okolností bych Bele tento způsob projevu nadšení zazlíval – v této chvíli však byla šikovným pomocným prostředkem k ukončení spánku za tou bílou zdí.

„Ty už nespíš?“ optal jsem se ženy po pěti minutách, když už i neurotický soused Jachuda bušil do topení.

„Už je, kolik je?“ zamžourala na mobilní telefon.

„Jedenáct a paní Beloušová chce za svými velikými kamarády!“

„Jakými kamarády?“

„Zapomněli jsme na ségru, pojď, poletíme.“

Zatímco Bela neustávala ve svých radovánkách a soused Jachuda si uklidňoval nervy naplno dolby puštěnou Vondráčkovou, my se hádali o Beli odpoledním programu. Ségra je totiž s přítelem chovatelkou několika Šarpaninských pasteveckých psů. Šarpaninec je jeden z nejlepších zabezpečovacích systémů, který tam Ten nahoře kdy vyrobil. Závěr naší rozpravy dopadl tak, že ve strachu o zdraví zůstala psí paní doma a my pádili favoritem do Újezda nad lesy.

Nezdrželi jsme se dlouho – po mých slovech „Kyme, pojď sem, Tebe jsem už dlouho neviděl! Ty seš už velkej chlap a jak jsi ztmavnul!“ jsem byl ihned převezen na chirurgii. Nebyl to Kym, nýbrž César, pes, kterého se smí dotýkat pouze nejbližší rodinný kruh. Jediným trhnutím mi profesionálně rozevřel ruku pod zápěstím, že jsem hleděl na šlachy. Ty nepoškodil a tam mi dovolil tento příběh dopsat do konce.

Peter přišel v pondělí do práce před desátou – podle jeho výrazu nebylo těžké uhodnout, že západ skončil kladně pro kohosi v opačném kotli. Zapnul počítač, uvařil si kafe, o obědě nechal na talíři kus poslední brambory, neboť se někde dočetl, že takto zhubne.

Po poledni se probral a povídá: „Co máš s rukou?“

Nerad lítostivě lidem vyprávím své nechvalné osudy a tak jsem zavtipkoval:

„Ale nic, to víš, deprese.“

„Neuvěřitelně se na mne zadíval a pak se opatrně optal…“Rodina?“

A pak se začal smát, neb nejen u nás dokážeme odhalit kousky černého humoru na dně černých duší.