Potkal jsem je u dveří před lékárnou. Všichni tři tam stáli v řadě, jako před startovací čárou – neoholený táta s dvěma holčičkami v červených puntíkatých šatečkách – stále něco přežvykoval s očima obrácenýma k nebi – všichni tři měli oči obrácené k nebi a naslouchali čvachtání kolemjdoucích mokrých bot. A nebe! Kamarádé, to nebe Ti bylo tak zatraceně modré a vypucované, že bych v něm v tu chvíli utopil i ten svůj neomytej ksicht – odcházely totiž poslední nadrobené mráčky, rybiny – myslím, že jsem o nich četl někde v Novém zákoně „rybáři stahují sítě, bude hezky“ – no právě takové byly! A bylo nádherně!
Utřel jsem si nudli, pošimral se pod nosem a s „nojó“ požádal o svolení projít do dveří – ten chlap mne ale neslyšel….vzal ty svoje holky kolem ramen a v tu chvíli jim povídá: „Déšť pochází z nebe, cítíte to, jak se vrací domů?“
Uměl prostě říci tu pravou pěknou věc v tu pravou chvíli – víš, to bych chtěl také jednou umět – vytáhl jsem tedy v tramvaji alespoň kus pomačkaného papíru a do jeho linek vtiskl tento krátký kousek…