Marian šel z konference o claudech pod světly lamp, které mu v těch houštinách vedoucích k hotelu připadaly jako malá slunce. Blátivé opadané listí mu čvachtalo pod nohama, víno jej slabě svádělo z cesty, pod každou svítilnou se zastavil, pohlédl do tmy a silně vydechl, jakoby byl už v cíli. Prožil  příjemný den na konferenci o claudech. Hodinu co hodinu vystoupil dj přizvané firmy s fascinujícími marketingovými obrázky o světě budoucnosti a během svého vystoupení několikrát významně pravil: “Budujeme jedinečný cloud.“ Marian si psal pečlivě poznámky, na závěr dne je prošel celé a povšiml si, že to bájné slovo, claud, ten oblak, který umí kdesi v internetu vše spočítat a má nekonečnou paměť, že tomu bájnému slovu claud vtiskl každý vystupující úplně jinou podobu. Souhrně řečeno, nikdo svým způsobem neví, oč jde, avšak všichni se chceme této polobožské myšlence nejlépe do roka přiblížit.

Marian šel z taněční zábavy, mety konference, u které pořadatel zapomněl na zásadní věc:  tři sta mužů ona jedna žena, postarší vědecká pracovnice, paní v letech, která byla ráda, že vyšla schody k sálu. Taneční zábava se tedy proměnila na pozorování slečen z kapely a popíjení zdejší domácí slivovice. Kdosi vyslovil ono další slovo večera, klášter, jakýsi mladík ve žluté košili a  modrém saku –  hlavy včetně té Mariánovy se pootočily, aby posléze mohly rozvinout debatu o svém celoživotním zasvěcení výpočetní technice. Jediný Marian neřekl nic, zavřel oči, aby se mohl navrátit o deset let zpět.

Ačkoli Marian studoval techniku, večery trávil ve studentském rozhlase nad pořady o klášterech.

“To byly časy,” zafuněl do ticha nostalgicky páru, která záhy nakrátko vytvořila kolem lamp modravé kroužky.

Před těmi několika lety stanul tváří v tvář s mikrofonem v ruce zajímavému mladému muži z jezuitského řádu.

V kolika letech jste se Josefe rozhodl vstoupit do řádu?

Ve dvaceti letech, končil jsem přírodovědeckou fakultu v Brně.

Jednalo se o dlouholetý plán, či jste v jednu chvíli – jak se říká, vzplanul a šel z ničeho nic za Kristem?

Takto to u nás nechodí – vzplanete, ale do řádu jste přijat až po šesti letech denního pobytu s bratry v klášteře. Do té doby máte čas na rozjímání, zda se skutečně rozhodnete pro celoživotní zasvěcení. Dost velká část odchází, do řádu pak skutečně vstoupí jen zlomek těch, kteří  – jak jste správně řekl, pouze vzplanuli.

Byl jsem zvláštní dítě, asi tak od sedmi jsem začal cítit, že má cesta povede ke klášteru, k modlitbám – této myšlence jsem se snažil vzdorovat po celou dobu svého dospívání. Proto jsem po gymnáziu nevstoupil ani do semináře, ale odešel do Brna za ornitologií. Předpokládám, že se mě budete ptát také na to, zda jsem měl dívku.

Měl jste dívku?

Jistě, v šestnácti jsem se zamiloval do spolužačky. Po zhruba čtyřech měsících, které byly moc krásné, jsem ucítil opět ono voláni. To už jsem věděl, že má se mnou Pán jiné plány. Rozchod bolel nás oba, má dívka vše naštěstí pochopila a dodnes máme mezi sebou krásné přátelství. Má pět dětí a občas mě pozvou k sobě na večeři.

A jak to máte s penězi, berete klasický plat, nebo hospodaříte jako jedna rodina společně?

U nás je tomu tak – pokud chci na limonádu, poprosím o nějakou korunu otce představeného.

Onen jezuitský klášter tenkrát Marian opouštěl naprosto rozpolcen. Vyprovodila jej ven skupina místních, pan Olek pracoval s panem Petrem v místním domě důchodců, Josef, se kterým jsem nahrál rozhovor, jezdil denně padesát kilometrů sloužit do domova pro děti trvale upoutané na lůžku. Budíček ve čtyři, pak modlitby a výuka, práce a večer opět modlitby a výuka.

Břink – činely vytrhly Mariana ze zamyšlení. Pak znovu břink a Marian zpozoroval, že právě narazil čelem do lampy. Tři návraty tam a zpět, nad sebou uzavřené nebe a kdesi blízko místo ke zdravému spánku.