Pan Habíšek seděl na židli a pil kávu. Necítil se poněkud dobře, byl rozmrzelý a přestože kuchyňské hodiny ukazovaly už čtvrtou hodinu ranní, odmítal jít spát. Vzpomínka na předešlý den, kdy ráno popadl ten svůj proschlý a olámaný košík, kdy se několikrát musel vracet zpět do chalupy, aby zkontroloval kohoutky, se v jeho mysli točila jako pometlo.

Vzpomněl si, jak Mirka s Dášou si něco povídaly před vraty a jak pokaždé, když volal z okna „Už jdů!“ , jej  neslyšely a nebo vlastně ani slyšet nechtěly. Mirka si žmoulala konečky vlasů, jak to ostatně dělává pokaždé, když se soustředí na něco důležitého. Než-li dojeli favoritem do Boubína, museli se vyhýbat traktorům s návěsy, projíždět prachem, který výřily, byl to ale krásný pozdně letní den!

„Tondo,“ povídala cestou Dáša, „podle mě nic neporoste, vždyť vůbec nepršelo.“

„Tondo,“ přitakala Mirka,“také si myslím, že tři košíky vezeme zbytečně. Nenecháme dva v autě?“

„Ženské jsou řízeny satelitem, Jarouš má pravdu! Existují prostě chvíle a podněty, na které odpoví každá totéž,“ zamyslel se pan Habíšek.

„A jak hned v lese začaly Mirka s Dášou nadávat na mravence. Jakoby nevěděly, jak je Boubín porostlý mraveništi! Při shybu pro jakýkoliv úlovek musí houbař prolít krev…bodeť, s tím se musí počítat! Jsou to ale hodné ženské, ta moje Mirka i Dáša – dobrá sousedka,“ usrkl z půllitru jihlavanky pan Habíšek.

Hned na to si na židli dvakrát poposedl: „Zdravý les, kdo by řekl, že tam najdeme tři košíky plné kotrčů! Pamatuji se ještě z dětství, jak nám o nich babička vyprávěla…to byly časy. To se ještě člověk mohl v lese napít z čehokoliv a co křemenáčů roustávalo už v břízkách u silnice! Avšak i tehdy o kotrč nikdo nezavadil…ale vida, nastává návrat starých časů!“ přesunul se ve svých myšlenkách spokojeně pan Habíšek z dětství na Boubín, „člověk celá léta sbírá babky, hříbky, křemenáče, lištičky..snad za to za všechno jsem musel čekat na tak dobrou houbu taková léta! Těch škrábanců, klíšťat, roztrhaných tepláků! Kotrče nakonec zbyly i pro Kášovi, Houdek si vzal – i ta Cmíralka, která se bojí i holubinek, si odnesla od nás domů něco do polívky! Někdy mám až hrůzu, jak mi všichni ve vsi v těch houbách tolik věří! Co kdybych se spletl?“ Opřel se silně a hrdě do židle pan Habíšek, „ne, ne, já se přeci nikdy v houbách nepletu! Nedovedu si představit, že bych snědl či dokonce někomu dal ochutnat nějakou pochybnou prašivku! Pitomé mléko,“ zabručelo bolestivě panu Habíškovi opět v břiše.

„Hysterky člověk prostě poslouchat nemá, jou, sám si za všechno mohu!“

Mirka spala vedle v ložnici tak tiše, že jediný posun židle natrhl ticho, jako rána sekyrou do špalku. Na lince ležel neumytý kuchyňský dlouhý nůž, ze dřezu vykukovalo prkénko a na plynovém sporáku stál po okraj plný hrnec s bramboračkou. Právě na ten hrnec se pan Habíšek díval nerad.

„Nevěřil bych, jak se dokáží ty ženské vůči člověku spolčit!“ Přivřel k sobě silně rty pokaždé, sotva o onen hrnec zrakem zavadil. „Dají za pravdu raději nějakému šmudlovi z atlasu, než-li mě, jou,“ ztrápeně pohlédl k atlasu na ubruse otevřeném na straně 31 – nesla název Kuřátka sličná. „Kdo to vůbec napsal – ha, nějaký Amerikánec nebo Anglán, Jime Howart,“ zamumlal si pro sebe, „a ten má snad lepší názor na naše české houby, než-li já? Jsem to ale pytel, neměl jsem jim říkat, že jsem tu houbu nikdy nejedl…byl jsem si beztak jistý, že je to kotrč. A jak ty lžíce odhodily do polévky, až na mne vystříkla, že to nebudou jíst! Howart napsal, že se otrava dostaví za tři hodiny v podobě natékání břicha a průjmů – ale kdo by je nedostal, když do něj nalijí dva litry mléka! Na houby! Určitě to byla nějaká nabřesklá zálivka, ani bych se byl nedivil, kdyby to mléko nechala Mirka celý den otevřené na kredenci. Porád pít, musíš to vypít – au! “  Nazul si bačkory a odšoural se po studených dlaždičkách do předsíně. Pak to jen klaplo a dlouho ze záchoda nikdo nevycházel.

Když byl pan Habíšek zpět v kuchyni, pohlédl opět na hrnec. Odsunul pokličku a nabral lžíci.

„Dobrá, ale už mám dost.“

„Tak co, žiješ ještě!“ Vzbudil pana Habíška drsný hlas.

„Co je, co se stalo, kolik je hodin?“ vykoukl z podpeřin oslněn světlem z okna a spatřil Mirku.

„Prý jsi měl nějaké potíže,“ rozchechtala se. „To je zajímavé, že ten Tvůj kámoš Káša, co taky všechno sežere, dnes neotevřel krám! Musela jsem pro rohlíky na druhou stranu vesnice až k Tučkový,“ rozchechtala se Mirka podruhé.

„Co si porád bereš Kášu do huby? Asi se chce vyspat,“ snažil se zbavit vetřelce pan Habíšek a zakrýt si obličej peřinou.

„Jen chrápej dědku, Cmíralka má přijít pro vajíčka, tak budeš mít brzy budíček.“ Zabouchla dveře Mirka a pan Habíšek začínal tušit, že bude zle. Cmíralka dělala celý život v kravíně a ta když se rozjančí, je zle. Pod peřinou přemýšlel, co má dělat.

Zvedl se a šel si namazat ke stolu chleba s medem. Minula desátá, jedenáctá a Cmíralka nikde. Přišla Dáša, která akorát podpořila Mirky strach o Cmíralku.

„Jsou řízeny satelitem,“ ucedil pod vousy pan Habíšek.

„Měli bychom za ní Mirko zajít, bydlí sama, co když se něco stalo? Kdoví co ten moula přinesl, podívej se na něj,“ pohlédla Dáša na pana Habíška jako na vrahouna, „Káša to má třeba také po těch jeho houbách za sebou a on si tady v klidu žere…co to máš za chlapá?“

„No tak, ženský, nezačínejte..“ zvedl se pan Habíšek prudce od stolu a došel si pro kalhoty, hodil na sebe bundu a vydal se raději do vsi za Kášou. Každý jeho krok, jakoby těžkl a lidé se něj také tak nějak podivně dívali. Chalupa byla zavřená, jako by v ní nikdo nežil. Vzal tedy za klidu a ta naštěstí..povolila. Káša seděl u televize a překvapeně na pana Habíška pohlédl: „Nazdár, co ty tady, dáš si panáka?“

Pan Habíšek si oddychl: „Se ví, že dám, proč myslíš, že sem jdu!“ V tom zpozoroval na televizi na talířku své houby. „Tak já se honím po lese a ty to koukám ani neochutnáš!“

„Ale dám si je navečer, dají se použít na smaženici?“ Trhl s sebou Káša.

„Nedají“, přiblížil se k talířku pan Habíšek a jeho obsah vyhodil otevřeným oknem ven. „Budou už zapařené a po těch by Ti dobře nebylo..ach jo, co mám s Tebou dělat, budu Ti muset nasbírat další.“ Pokusil se pan Habíšek o ztrápený výraz.

„Hm, tak dík a promiň, neměl jsem včera na houby chuť. No tak, nezlob se, nalil jsem Ti velkýho, nezlob se, určitě byly dobré,“ podal Káša svému kamarádovi decku slivovice.

Popili a pan Habíšek se vrávoravou chůzí a spokojen vracel domů. Hned u branky však uslyšel Cmíralku. Zastavil se tiše u zdi a poslouchal, co se tam povídá.

Cmíralka skučela, jak je jí dneska zle. Že celou noc nemohla spát – a jaká měla bolení!  „Až do rána holky, to bylo hrozný, to si nedokáže ani jedna z vás představit. Už je to lepší, ale takovou běhavku jsem neměla, ani když jsem ještě jako holka dostala úplavici.“

Mirka s Dášou nabízely ubohé sousedce alespoň čaj a zavedly řeč na nějakou střevní chřipku. „Taky jsem jí měla, celou noc jsem seděla Cmíro na záchodě,“ uslyšel pan Habíšek nejistý hlas Mirky.

„Jo, jo, dneska toho holka řádí,“ pokračovala Dáša.

„Ženský zlatý, za to máte u mě kytku,“ po patách opustil pan Habíšek dvorek a zmizel kdesi mezi chalupami.