‘Teď píši, Honzíku, pohádku o Slunci a o Měsíci,’ máčel děda jako za starých časů pero do kalamáře a Honzík jej tiše pozoroval.

‘A o čem bude, dědo?’  Házel nohama Honzík, jakoby se už konečně chtěl ze židle dotknout patama země.

‘Tak poslouchej. Inkoust ještě nedoschl, je to příběh, který jsem, když jsem byl stejně veliký, jako jsi teď Ty, uslyšel o Vánocích od jednoho anděla. Andělé tu jsou totiž Honzíku déle, než-li my a pamatují pradávné věci.

Když byl vesmír ještě horký, bloudily v jeho temnotách dvě bytosti – Slunce, které již tehdy svítilo všem a Měsíc. Žili spolu jako dvojčata.  Hvězdy je znaly a měly radost z jejich blízkosti. Přítomnost veselého Slunce všechny rozehřála, od malička bylo rozívené a rádo malovalo. Libovalo si, když se před ním hvězdy fintily a předháněly, která z nich bude na obraze krásnější!

Měsíc byl opakem Slunce, byl tichý a zádumčivý. Kdykoli bylo některé ze hvězd ouvej, následovala jej pro radu. I hvězdy mají Honzíku své starosti – tak například Polárka, od pračasů milovala chladný polární vítr. Toužila po každém jeho doteku, avšak vítr, je vítr! Chvíli si s Tebou pohraje a je pryč.  Nebo kupříkladu hvězdičky ze souhvězdí Střelce. Věčně s někým bojují a tak není divu, že často potřebují ošetřit a zavázan rány. I těm Měsíc naslouchal, radil jim a léčil.

Hvězdičky přicházely a odcházely a jednou si tak Měsíc i Slunce sedí na hvězdném prachu a Slunce povídá:

„Měsící, nezdá se Ti, že jsme již nějací unavení? Většina hvězd nás má pro naše dobré skutky ráda, avšak cítím, jako bychom chodili stále dokola a neměli nikde svůj domov.“

Měsíc se zamyslel, oklepal ze zad několik zrnek písku a povídá: „Není to dlouho, kdy ke mně přišla Kuřátka – jistě si je budeš pamatovat, jak jsme jim před časem hledali teplé místo, kde by se mohla k sobě přitisknout a kde by je nikdo nepronásledoval. Chtěla ode mne, abych jim opět poradil, kde se nacházíš – potřebovala se jen trochu ohřát a zase jít.“

„Ano, přišla za mnou, byla celá prokřehlá,“ ožilo ihned Slunce, „ohřálo jsem je, zaskotačilo si s nimi a když jsem vidělo, že se jim už chmýří od mé horkosti zaknocuje, propustilo jsem je dál. Odešla tam!“ ukázalo Slunce smutně v místa, kam kuřátka pravidelně chodí zobat hvězdný prach.

„Přesně to jsem Ti chtěl říci, mé milé Slunce, sklopil zrak Měsíc. I ta toulavá kometa se jednou za čas navrací na stejné místo. Jo, jo, nemáme domov, jako každá hvězda“, povzdychl si.

Od těch dob Slunce s Měsícem hledali příjemné místo ke spočinutí, svůj střed tohoto na míle nekonečného světa.

Děda pohlédl na Honzíka, zda poslouchá. Honzík jezdil krabičkou od sirek po kraji stolu a o čemsi přemýšlel.

„O čem Honzíku přemýšlíš?“ Optal se opatrně. Honzík zastavil krabičku, otevřel ji a vyndal sirku. „Srrrrršíím, jako Slunce….“ sjel po ubruse a usmál se na dědu. „A jak to dědo dopadlo, našly nakonec svůj domov?“

„To Ti ještě neřeknu, otočil děda list, vlož tu sirku zpátky, patří do krabičky.“

„Čím hlouběji Slunce přemýšlelo o cíli svého hledání, tím bylo nešťastnější. A nešťastné horké Slunce, to nikdy nepřináší nic dobrého. Měsíc jej však uklidňoval: „Buď trpělivé, třeba nic takového, co hledáme, neexistuje tam, kam míříme svoji pozornost. Vzpomeň, jak jsi hledalo pro Andromedu ztraceného Pegasa! Bloudilo jsi Mléčnou drahou v domnění, že zase někde běhá a on…on mezitím spal přikryt vánky a ty ses celé uťapkané vyptávalo komet a asteroidů v domnění, jak je daleko! Pohlédni na ni. Hvězdy o ní říkají, že je ze všech nejjasnější šperk na Pegasově hlavě a mají pravdu! Jak je tam asi šťastná! A že svůj domov hledala řady a řady let.“

„Jsi moudrý Měsíci, moc dobře to vím,“ zčervenalo Slunce a rozplakalo se. “Když jsem nedočkavé, létají ze mě jiskry do všech stran..proč někteří naleznou něco hned a my musíme tak dlouho a beznadějně čekat?“

Měsíc zakroutil stříbrnou hlavou, poškrábal se ve vousech a povídá: „Život by přeci bez hledání neměl moje milé Slunce pražádný smysl. Kdybys všechno nalezlo hned, nevážilo by sis ničeho, nemělo bys na co vzpomínat. Musíme se těšit právě z těch okamžiků, kdy něco hledáme! Vítězství, to je moment, mžik, který pomine, sotva přišel. Až to místo, o kterém sníme a za kterým se tak netrpělivě ploužíme, nalezneme, musíme vynalézt další cíl svého dalšího hledání. Jinak naše štěstí pomine.“

Slunce se rozzážilo, neb pocítilo, že má Měsíc opět pravdu a také proto, že jej uklidnil. Odešlo do hajan, neb bylo tím vším přemýšlením tuze unavené. Souhvězdí se nad ním nakupila a zpívala mu a ta ukolébavka se nesla celým vesmírem.

Spali jsa zachumláni do podušek z vesmírných mračen a unášeni a unášeni…. Až to najednou škobrtlo a mračna se zastavila.

Měsíc se vzbudil jako první. Škytl, asi takhle: „Škyt! Puc!“

Až se Slunce tím jeho hlasitým puckáním probudilo! Stáli na jakési hromadě, o kterou se Měsíc zachytil vousy, až se mu z jeho brady vytrhly a zůstaly uvázané na skaliskách. Slunce hledalo zmateně svůj zlatý hřeben a také barvičky: „Kde mám své barvičky!“ Zvolalo úlekem a pak bědovalo, když zpozorovalo, jak se většina z nich zapíjí do těch nemilostných skalisek. V hluboké průrvě se dokonce leskl i jeho zlatý hřeben, byl přelomený v půli a zapadlý tak hluboko, že na něj nemohlo dosáhnout ani tím sebedelším paprskem!

A že Slunce bylo parádivé, velice těžce tu ztrátu neslo!

Odkoplo Mračno, kterým bylo přikryto, Měsíc také vyskočil a pak oba běhali po té neznámé a chladné hvězdě jako pomatení.

Jakmile se dozvěděly blízké hvězdy o té spoušti a hlavně o těch barvách, kterými je Slunce tak krásně malovalo, začaly bědovat: „Oj,Oj, co budeme dělat? Můžeme Ti nějak naše milé Slunce pomoci?“ Sebraly se a hned zase běžely za Měsícem.

Měsíc se jako pokaždé opatrně podrbal ve zbytku vousů, zamyslel se a povídá:

„Moje milé hvězdy, Slunce bez barev a já bez vousů, to už nejsme my. Musíme tady zůstat. A protože na těchto chladných skaliscích bude navždy skryto několik vousů, které jsou ze mě, a protože i Slunce bude také celé věky říkat: „Ty barvičky a hřebínek, ty pochází ze mě, říkejme tomuto místu „Země“. Budeme o ni pečovat a vy, moje milé hvězdy,  nás už nebudete muset hledat. Budeme se toulat v blízkosti těchto skal, pečovat o ně a zde bude náš dům.“

Hvězdy se na sebe podívaly a když viděly, jak je po tak dlouhé době jejich Slunce opět šťastné a že z něj už nesrší blesky a oheň, byly rády.

Od těch dob se proto toulá Slunce i Měsíc kolem své Země a hvězdy, ty sem za nimi přichází pro radu a třeba i jen tak – pro radost!