Policajt
(příběh vymyslel náš František, 5 let, já jsem ho jen sepsal:-)

Blížily se bouřkové letní mraky, až se setmělo. Pan policajt naslouchal řinčení nedbale přidělané pouliční značky – začaly padat první kapky a celou ulicí se rozléhal její plechový křik, jakoby vandalové házeli kameny do výloh.
Policajt je přimračil a poté zvolal proti silnému větru: „Hej, mraky, nechte toho!“
Ale kdepak mraky, těm se křik pranic nelíbí. A kdo křičí, jedině další odpor přivolává.
Policajt tedy běžel rychle do své policejní stanice, vzal do roztřesené ruky telefon a vytočil letiště: „Haló, tady je policejní stanice Praha 5 – Košíře, strážmistr Vočíčko u telefonu. Hlásím, že je třeba neprodleně vypravit letadlo a pochytat neposlušné mraky, které se snaží lomcováním vyvrátit naše pouliční značky. Výtržníky jsou černá mračna, jako kocouři – snažil jsem se celou záležitost vyřešit domluvou, ale oni mne neposlouchají. Bude nutno je všechny zavřít do basy, aby nabyly na rozumu a nevysmívaly se úředním osobám.
„No to by bylo, aby si z nás někdo utahoval!“ Ozvalo se ze sluchátka. „Ihned samozřejmě zasáhneme a výtržníky pochytáme, maucta.“
„Maucta.“ Rozloučil se spokojeně s policejním letištěm strážmistr Vočíčko.“
Rozhněvané policejní letadlo vzlétlo neprodleně na oblohu a za pomocí hustých sítí pochytalo zlobivé mraky. V pasti, do které se dostaly, naříkaly jako rozladěná píšťala. Letadlo mělo co dělat, aby se nenechalo shodit jejich rychlými a prudkými pohyby. Ale nedalo se a viníky pěkně dotáhlo až do vězení. Obloha byla čistá, značky na ulicích nikdo nevyvracel, všude na ulici i na nebi se rozhostil pořádek.
„Co však s nimi? Z mraků ve vězení létají blesky, prší a ve vězení je najednou vlhko, jako v močále „ Mnul si knír pan vězeňský dozorce. Rozčiloval se a křičel: „Mraky, nechejte toho!“.
Mraky se však nechtěly dát. „Patříme na oblohu a ne do vězení, bez nás vše uschne!“
„Neměli jste tolik vyvádět, musíte být za takové zlobení potrestáni. Zákon je zákon a pořádek musí být,“ snažil se mrakům domluvit dozorce: „Páni řidiči by nabourali, kdybyste pouliční značky neustále likvidovali.
„My za nic nemůžeme, to nás hnaly naše zamračené povinnosti. Nemůžeme za to, že jste nám do cesty postavili ta svá návěstí,“ hudroval ten největší mrak, který se dozorce pranic nebál. Pouštěl přitom vztekle blesky, až se vězení otřásalo.
„Když to nejde po dobrém,tak to půjde po zlém.“ Rozčílil se pan dozorce a společně s dalšími policajty zatlačil k celám obrovské fény.
„Co to děláte?“ Podivily se mraky.
„Kdo ještě cekne, toho vysušíme!“ Dostalo se jim odpovědi, načež se mraky daly do smíchu.
„Tak oni nás chtějí vysušit! A co naše blesky, nejsou snad dostatečně horké?“ Křičely dunivě ty bouřkové mraky, až policajtům padaly čepice.
Blesky tavily silné kovové mříže a mraky jeden po druhém mizely okénky ven.
Pan dozorce Kukačka mával nervózně rukama: „Vězni prchají, vězni prchají!“ Bil na poplach do zvonů a ze všech stran věznice bylo najednou slyšet kroky jdoucí bezmocnému dozorci na pomoc.“
Jakmile se ocitly všechny četnické čety ve vězení, vítr za nimi zabouchl dveře až se ozvalo obrovské PRÁSK!
Bylo to tak veliké prásk, až se ve dveřích rozbila záklopka a všichni pronásledovatelé byli najednou..uvězněni!
A tak jim nezbylo, než-li vším, co měli po ruce, bouchat do dveří, dokud je společnými silami nerozbili. Ven se dostali až k večeru. Bylo po dešti a opět čerstvě zalitá krajina nádherně voněla májem.
Inu, ono chtít chránit a přitom nevidět pouze sebe, je někdy složitější, než-li se zdá.