“Cože? Tobě vadí, že Ti pořád vyhazuji kočky? V úterý si koupím dvacet deka šunky. Přijdu z práce, pootevřu ledničku a ten Tvůj Macek mi skočí dovnitř, sebere šunku a zmizí s ní venku. Začnu nadávat na kocoura, sebereš mu šunku a prý, aby chudák nebyl škodný, ten můj kus rozdělíš napůl a mně dáš tu menší část. Nediv se, že jsem pak na něj vysazenej!”

“Ale no, no, no, i ty chudáku, aby jsi náhodou nezhubnul,” politovala svého chotě žena.

“A to není všechno. Včera večer jsem šel spát v půl jedné. Ten Tvůj Macek si mi sedne za hlavu a vrčí jak traktor. Oženu se, shodím ho na zem, ty mi rozsvítíš, pak pracně usnu a on si mi lehne za krk a drápe mi do zad. A to není všechno.”

“Ale, i ty chudáku, měl by jsi se v noci slyšet. Pokud tady Macík vrní jak traktor, tak ty vrníš jak buldozer.”

“Neskákej mi do řeči, neskončil jsem. A to není všechno, jdu se oholit, pak si chci vypít kafe, sednu si, jenomže na Macka. Leknu se a rozleju si i to kafe a ještě se opatřím.“

“Ale i ty chudáku, příště budeš šikovnější. Nepolil jsi i Macka, viď?”

“Tati, vy se tu hádáte?”

Vyběhl Rostík z předsíně.

“To ne, jen si tu povídáme tady o Mackovi.

“Kdo Tě tati tak polil, máš mokré kalhoty?” Upřel zrak potomek na polité nohavice svého táty.

“To nic, to já sám,” zavrčel otec.

“Tatí, až půjdeš do práce,“ ožilo dítě, „vyděláš tam hodně peněz a koupíš mi stejného Merkura, jakého má Honzík, jo?”

“Snad nemáš na mysli toho, jak jste z něj stavěli posledně auto?”

“Jo, přesně toho. Postavíme si z něj letadlo. Maminka od Honzíka nám říkala, že prý se na něj sežene motor pro letadlo,” velmi ochotně popsal svoji prosbu Rosťa.

“Aha a nechceš nějaký menší? Víš Rostíku, ten, který má Honzík, stojí tři tisíce, hodně peněz, rozumíš?” Snažil se vysvětlil Rosťovi celý problém otec.

Rosťa byl však dítě bystré a tak vymyslel ihned řešení. “Tati, nevadí, pokud je moc drahý, uděláme to jinak. Napíši si o něj Ježíškovi, jo? Ježíšek nám ho přinese zadarmo, víš? Až domu a pod stromeček. Vím přeci, že ani ty ani maminka nemáte teď moc peněz.” Zamrkalo soucitně dítě.

“To je vlastně pravda,“ usmál se otec. „Ježíšek Rostíku nosí hodně dárků. A Tys byl po celý rok moc hodný. Ten Merkur je akorát hodně těžký, mám jen obavu, aby ho unesl,” snažila se bleskurychle hlava rodiny přijít na další možný problém s nadílkou.

“Ježíšek?“ Podivil se Rosťa. „Unese tati, Ježíšek má sílu a  ohromná křídla. Víš Ty, pro kolik dětí musí nosit dárky? Nosí kola, koloběžky, lyže, boty, domy…nebój!“ A pak dospělácky poplácal táto po zádech.

 

„To je pravda Rosťo, akorát, jen aby ten Merkur Ježíšek sehnal,“ snažil se probudit poslední možnost neuskutečněné prosby otec.

„Blbost. Je všemocný, sám jsi to říkal. Sežene ho, uvidíš. Neboj.” Zamrkalo opět soucitně dítě.

“Já jsem mu už včera namalovala obrázek,” pochlubila se záhy se svým výtvorem Anežka.

“Fakt? Tak mi ho Anežko přines ukázat.”

“Tady to je pejsek. Ježíšek nosí i pejsky, že jo?”

“Určitě Anežko, vždyť jsem tady Rosťovi říkal, že je všemocný,”  promnula si unaveně oči hlava domácnosti a vstala, aby si došla převléci kalhoty.”Ale nakresli ještě jeden obrázek a toho pejska tam namaluj většího, abych se konečně zbavil Macka.”

Táta rodiny si pak rychle převlékl kalhoty, zamával od branky dětem a ženě a odešel do práce. Po celý den přemýšlel, kde by tu stavebnici pro Rosťu sehnal. Místo oběda otevřel notebook a probíral se inzercí. Dva tisíce do výplaty, budou muset koupit ještě kapra a nějaké maličkosti pro příbuzné, koupě nové takto drahé stavebnice nepřicházela v úvahu. Starší stavebnice po dětech se jevila jako jedinné záchranné řešení. Markura se však nikdo nechtěl vzdát. A tak po práci vrávoral polňačkou domů a přemýšlel, kde by na tu stavebnici sehnal potřebné peníze. „Nebude to jednoduché,“ mumlal si cestou, „do práce vyrazím v osm, přijdu v šest, všichni po mne něco chtějí a teď, jak vydělat další korunu, to mi tedy pane Bože pověz.“

 

Na chalupě za oknem už byly pro Ježíška připraveny dva obrázky. Voskovkou namalovaný červený pes a pak asi také voskovkou namalovaná věc, která připomínala věž, nebo domek, těžko říci, co si pod tím vším autor přesně představoval.

Otec tedy otevřel dveře v předtuše dalších nesplnitelných požadavků a děti se mu vyhrnuly jako obvykle vstříc. „Rosťo, cos to namaloval pro toho Ježíška za obrázek?“ Optal se opatrně.

„Přeci raketu!“

„Od Ježíška?“

„Jasně, až nám tati Ježíšek tati přinese ten Merkur, vyrobíme z něj raketu a poletíme za ním do nebe. Hele – tady to zapálíme a buch. Víš ty, kolik má Ježíšek v nebi hraček? Těšíš se tam taky, že jo?“

„Rosťo, Ježíšek přeci neprovozuje tam v těch mracích ani obchodní centrum ani hračkářství. Navíc z Merkura nám ta raketa nepoletí, protože bude moc těžká.“

„A próč?“ Vyvalil zoufale oči Rosťa.

„Protože Merkur nevyrábí stavebnici z letecké oceli. Hele, co kdybychom zašli raději za Ježíškem do kostela a tu raketu vyrobili z něčeho jiného? Vložíme do ní dopis, zapálíme ji a ten Tvůj vzkaz mu do nebe tou raketou pošleme, co říkáš?“

„Když je to tati tak, toho Merkura nechci. Ale tu raketu jo. Tu ať mi tedy přinese, určitě je drahá.“ Ukázal opět učitelsky prstem vzhůru Rosťa.

„No, uvidíš, zda tu raketu Ježíšek dokáže vyrobit,“ nenápadně poznamenal otec.

„Vždyť je všemocný, pořádat Ti to povídám. Ježíšek umí vyrobit všechno, člověka, tramvaj, kocoura i raketu.“ Vyběhlo dítě a šlo namalovat další obrázek.

„Ten na tom okně se Ti Rosťo povedl, Ježíšek pozná, že jde o raketu,“ snažil se o pochvalu celého záchranného řešení Vánoc otec.

„Raději namaluji ještě jednu, sám jsi nepoznal, o co jde,“ ozvalo se od stolku dítě s pastelkami.

Otec pohlédl nenápadně vzhůru a poděkoval za vyslyšení. „Díky. A Bože, pokud mi dáš klid i od Macka, má všechna přání, která k Tobě mám, budou vyslyšena..“ Neopomněl dodat na konec a odešel do kuchyně si uvařit konečně kafe.

 

Macek spal spokojeně na židli a předl s packama zkroucenýma dopředu, jakoby se modlil. Své pohodlí si uměl prostě dobře zajistit.