Ke správnému fanoušku hokeje patří dlouhý prapor na vysoké žerdi, se kterým se pak může chlubit na zápase před televizními kamerami. Petrovi s Michalem bylo dvacet a o hokeji nevěděli takřka nic. Kamarádi ve třídě chodili s trojbarevnou šálou, holky v krásných pruhovaných trojbarevných podkolenkách.

„Dnes hrajeme o zlato, nepůjdeš s námi zlato?“ Otřela se o Petra Helča, která mu nebyla pranic lhostejná. Michalovi se zase líbila její kamarádka Monika a tak oba přátelé z ničeho nic začali po škole pokřikovat jako jeleni as ostatními: „Češi do toho!“ „Vyhrajeme!“ „Hoši, my vás nedáme!“

 „Musíme někde sehnat prapor děj se co děj!“ Naklonil se k Michalovi Petr. V té chvíli oba napadl jediný kamarád, který takovou věc má. Jmenoval se Jiří, který byl tělem i duší technik,  neustále po škole zalezlý doma s pájkou mezi transistory a bůhví čím ještě. Jiří měl kromě toho pájení ještě jednu zálibu – byl vášnivý sokol a jako každý sokol měl doma kromě sokolského kroje i ten prapor. Petr s Michalem se tedy po škole za Jiřím vydali, nevkládaje do svého plánu moc nadějí.

„Jirko, jak se máš?“ Zazvonili oba na plastové tlačítko na zelené brance. Jirka vyšel se slovy:  „Pojďte dál, co potřebujete?“

„Ale nic, jdeme se na Tebe podívat, to se ještě smí, ne?“ Ozval se Michal.

„No tak pojďte, pivo nemám.“ Zahartusil Jiří.

„Nejdeme na pivo,“ ohradil se Petr, pak chvíli mlčel a když se Jiří zastavil, opatrně se doznal: „Jirko, nezlob se, my dnes skutečně od Tebe něco potřebujeme.“

„No tak ven s tím,“ rozesmál se Jiří.

„My bychom Jirko,“ zpomalil Michal, „ my bychom Tě chtěli poprosit, zda bys nám nepůjčil ten český prapor, který vždycky vyvěšuješ na podzim nad vchodem.“

„Aha. Takže máš na mysli Svátek republiky. Náš prapor mám dát Vám, do hospody, že jo? A k čemu?“ Rozzlobil se ihned kamarád.

„Mysleli jsme si, že bys mohl s námi jít zítra do centra fandit chlapcům z Nagána, víš? Podpoříš je a budeš mít jistotu, že se s tím Tvým pokladem nic nestane.“ Pokračoval opatrně Petr.

„Do hospody nepatří symbol státu,“ opět se zašklebil Jiří.

„Do jaké hospody? My ho nebudeme tahat do hospody, ale na Staromák, víš, abychom fandili našim, abychom vyhráli, rozumíš?“ Snažil se vysvětlit Jirkovi vše Petr.

„Vy tak něco vyhrajete. A jak se o tom ti vaši kluci dozvědí, když budete na Staromáku čumět na bednu, jako na Dalas?  Vy dva mne fakt udivujete, „zakroutil Jiří opět hlavou, „ vy dva, kteří se mnou nezajdete ani jednou do sokola budete fandit hokejistům, jo?“ Zasmál se starý sokol. „Běda, běda vám, pokud se o tom, že jsem vám ho půjčil, dozví naši. A už vůbec mi nechoďte do cesty, pokud se něco stane praporu.“ Jiří byl prostě dobrák a ten vzácný kus kamarádům skutečně půjčil.

Petr s Michalem děkovali při pomyšlení na Helču a Moniku v těch pruhovaých podpolenkáchděkovali za prapor ještě v parku. Prapor jak  kvůli Jiřímiu, tak i kvůli holkám drželi pevně a mávali s ním, že byli nejvyššími v davu Ve shromáždění fanoušků byli prvně, každý do nich strkal a nakonec jim ho podnapilí fandové chtěli vytrhnout z rukou. Michal držel prapor jako býk, holky zfackovaly protivníky  a tak prapor zůstal v rukou těch, kterým byl Jiřím zapůjčen. Při potyčce se však zlomila jeho vyřezávaná nazdobená rukojeť. Pivo dalo pivo, kluci v Nagánu vyhráli a na bolestné zranění praporu se ten večer nakonec zapomnělo. Druhý den ráno, když se Petr probudil u pocuchaného symbolu státu s poněkud zkrácenou rukojetí, začal s opravami. Izolepa moc nepomáhala a tak nezbylo, než-li sehnat jinou žerď.

„Dejme tam vole násadu od smetáku, zavineme ji do praporu a třeba si ničeho Jiří nevšimne,“ radil Michal, kterého po té oslavě bolela hlava jako střep.

„Jo, dobrej nápad, zajdi domu a lohni vašim dřevěnou násadu od smetáku,“ zareagoval ihned Petr, který jednak nechtěl mít doma další průšvih a který zároveň neměl podobné rady rád. Nedokázal si totiž představit, jak do násady od smetáku bude vyřezávat sokolský znak.

Michal najednou začal tvrdit, že žádné koště doma nemají, až tak nakonec o tu násadu přišla školní uklízečka Pávková,  která svou újmu rozhodně nepřešla v tichosti. Halekala po chodbách, proběhla celou školu a jediné, co ji nenapadlo, bylo rozbalit prapor v rohu třídy.

Michal s Petrem zazvonili odpoledne na kamaráda sokola se slovy plnými díků. Jen co jim však Jiří vyšel naproti, už hartusil: Ukažte prapor, jdu ho zkontrolovat,“ nebezpečně zamžoural v jakési předtuše očima. Radost z úspěchů chlapců z Nagána ani s Petrem ani s Michalem rozhodně nesdílel, řval cosi o hospodách, sebral prapor a odešel s ním do dílny.

Je tomu již skoro 20 let a dodnes Jiří přes svoji veškerou šikovnost ten znak sokola do smetáku nevyřezal. Dodnes hrdě vyvěšuje 28. října prapor na oné kradené násadě ve svých vlastních oknech. Uklízečka Pávková je prý již po smrti, jen ta vlajka z jejího smetáku se nesmrtelně vznáší ve větru na památku těch slavných hokejistických dnů.