(pokračování Tajemství suchého stromu)

Pecka se probudil ve své dutině ve stromě a v tom si povšiml, že je po celé místnutce jakási neobvyklá tma.

A nožičky ho zábly až k drápkům!  „To se nám tu nějak ochladilo,“ protáhl se mrzutě a kousl ke křížale. „

Pak se protáhl a zaskřípal zoubky: „To by nám tak ještě scházelo, aby  venku napadl sníh. Vždyť je teprve listopad!“

Zima jej zneklidnila natolik, že se vykulil z peřinek z listí a pomalu vykoukl z díry ven. A skutečně! Petřín byl úplně bílý a drobné hluboké stopy od myšek a ptáků prozradily, že sníh napadl až k ránu.

„Pecko, to koukáš, co?“ Pískl z pod svého pařezu na Pecku Bradáč – vousatý jablkoun, který podobně jako Pecka prostě nemá zimu rád.“

„Cha cha,“ rozesmál se Pecka. Bradáči, ty jsi zapomněl  přes noc vousy venku, viď?

„Bradáč se zamračil a v tom si povšiml, že většina jeho dlouhých vousů zůstala skutečně venku a teď na nich leží onen těžký sníh.

„Uf, uf,“ snažil se Bradáč vousy odtrhnout, avšak led, pod nímž ležely, byl těžký, byl tak moc těžký a pevný! Ubohý Peckův kamarád zjistil, že bude muset pod pařezem zůstat, dokud jej někdo nevysvobodí!

Strašidélka na Petříně si však pomáhají. A tak pecka pískl k hruškounům na Žofku, nabral  do kapes několik suchých švěstek a vydal se k uvězněnému Bradáči. „Tu máš, nemám sice sílu Tě vysvobodit, ale podělím se s Tebou rád o jídlo, abys neměl hlad,“ pravil a pohladil nešťastného Bradáče po hlavičce.

Žofka, jen co uviděla, co se stalo, nemohla smíchy ani promluvit! „To máš Bradáči za to, že nás po celý rok budíš tím svým věčným chrápáním. Kdybys byl chrněl hluboko v díře, měli bychom od Tebe klid a nic takového  by se Ti nestalo.“ Smála se Žofka, až se za uši popadala.

„Žofko, počkej, až Tě chytím,“ zubil se Bradáč a vrčel, až mu sliny kapaly. Rozjívená Žofka skákala z nohy na nohu,  uši jí vlály a křičela: „Chytej, chytej!“. Pak zaběhla pod svoji hrušeň do komůrky a přinesla naježenému Bradáči sladkou odměnu.

„A tak už se nezlob,“ podrbala uvězněného kamaráda  a pak si sedla s Peckou do sněhu, aby vymysleli, jak nejlépe vysvobodit.

„Ustříhneme mu je!“ Navrhla Žofka.

„To nepůjde, ztratil by pak svoji kouzelnou moc a nemohl by nám vyčarovat zmrzlinu,“ zavrtěl hlavou Pecka.

„Ty máš chuť na zmrzlinu, teď v zimě?“ Podivila se Žofka. „Do jara by mu dorostly nové.

„Ne, to by nám nikdy neodpustil,“ pravil Pecka. „Žofko, co kdybychom mu na ně nalili horkou vodu?“

„A kde máme vzít ty chytrej tolik horké vody? Budeme-li ji nosit po lístečkách, uděláme tu akorát potopu a Bradáč na tom bude ještě hůř.

„Napadlo mne, Pecko, nemáš doma ještě několik  láhví té své…no jak se po tom tak směješ, švestkovice?“

„Mám, ale už jen pár kapek,“ zavrtěl opět rozcuchanou hlavou Pecka a tak se zatřásl, až to zachrastilo. Pecka nerad žertuje, jde-li o jeho kouzelný likér.

„Počuráme mu je!“ Vynalezla Žofka nepřirozenější způsob Bradáčova vysvobození.

„Nikdy!“ Zavrčel Bradáč. „Na mé krásné dlouhé vousy nebude nikdy nikdo nikde čůrat!

„No, no, celkem se mi také chce,“ držel se za bříško Pecka. Tak pojďmě, vzal pak Žofku za ruku a hlubokým sněhem  s ní došel do stromu pro půlpecky z lístkových oříšku, kterými pak dobývali kamarádovy vousy z ledu ven. A jak tak odhazovali sníh a rozbíjeli kameny led, přispěchalo jim na pomoc sluníčko.

V pravé poledne nastala obleva a Bradáč byl vysvobozen! Přestal nadávat a objal své dva kamarády kolem ramen.: „Žofko, Pecko, pojďte ke mne, vyčaruji vám oběma teplý čaj a něco polévky.“

„A, a vyčaruješ nám tu dobrou  sladkou jablečnou pěnu s lístečkem uprostřed?“ Zaškemrala Žofka.
„A čaj bych poprosil osladit sladkou šťávou z jablečných květů,“ Přidal se Pecka.

„Všechno bude,“ zazubil se Bradáč, pak zamával vousy ve vzduchu, zablblal a už to pod pařezem vonělo, jako koncem září.