„Co Ti budu kamaráde povídat, Tvoje nohy stejně nikdy neví, kde a na čem právě stojí,“ otočil prstýnkem Petr.
„Jak to myslíš?“
„Kopeme teď tady tu jámu.“
„Na co prosím Tě?“ Naklonil se ke starému kamarádovi z obecné školy Luděk.
„Pojď, posaď se, něco Ti ukážu.“ Usedl Petr, který toho nikdy moc nenamluvil, do trávy. Nebylo si prakticky kam sednout, neudržovanou loukou se proplétaly ostružiny jako ostnatý drát, tu a tam vykukoval keřík.
„Kopali jsme základy domu, tady toho domu,“ ukázal k díře, ve které se povalovalo kamení. „Ale už nekopeme.“ Pohodil okem do těch míst opět Petr.
„Máte po šichtě, tak proč byste kopali.“ Zamlel jazykem v hubě Luděk.
„Ani zítra kopat nebudeme, budou kopat jiní, vykopali jsem totiž hroby . Pomáhám jim teď alespoň odvážet hlínu..“
„Tady hroby?“ Vyvalil na svého bývalého spolužáka oči Luděk.
„Jo, hroby, staré, hodně staré. Přijel archeologický útvar, prý to vypadá na 10. století. Počkej moment.“ Začal se hrabat v kapsách Petr a mezi tím cedil přes zuby slova, kterým bylo sotva rozumět: „Narazil jsem na kostičky malého dítěte. Nejdříve jsem si myslel, že jsou to kosti od psa či od nějakého zvířete, ale narazili jsme na lebku. A ta měla na malém krčku tuto rolničku. Myslím si tedy, že je to rolnička, ještě jsem ji nikomu neukázal.“ Vyndal konečně Luděk z kapsy oválný kovový předmět a podal jej opatrně Luďkovi.

Nastalo podivné ticho. Letní vítr si pohrával s travou, první dny nové republiky se mísily s nehezkými zážitky ze zákopů obou vysloužilých vojínů. Přežili, jako jedni z mála, mladé kluky si teď v každém stavení předcházeli.

Luděk nastoupil po válce na zemský úřad, Petr, původem tesař, vypomáhal na stavbách. Ve válce přišel o levý ukazováček, se kterým se neučil běžně pracovat. Všude dobře, doma nejlíp, avšak vykopávka ostatků děťátka vrátila do žil obou kluků vzpomínky z fronty.

„A co tu našli dál,“ protrhl ticho Luděk žmoulajíce v prstech tu starou věc.
„Nic moc, nějaké náušnice a prý i záušnice, střepy z keramiky, kousky nožů – někdy by Ti měl kamarádě zajímalo, proč si je vlastně s sebou do hrobu Ti lidé brali. Máme tady Luďku zajímavého chlapíka, asi nějaký velký odborník, má to tady na starosti. U několika koster jsme našli na hlavě a na nohou navalené obrovské kameny. Povídal,že je prý tehdy ukládali lidé na nebožtíky, kteří něco provedli, aby se neproměnili v upíry. Víš, aby ostatním nepili krev.“

„Hm, to je dobrý. A vy je z nich sundáváte, že jo,“ utrousil nesměle Petrův kamarád.

„No, je to takový nepříjemný pocit. Povídám si, tisíc a víc let tu někdo leží a my si ho tu pak prohlížíme v celé jeho nahotě jako nějakou věc.“ Mrkl Petr na Luďka a natáhl ruku.

„Tady ji máš, tu svojí rolničku, moc se mi s ní zvonit nechce,“ podal zpět Luděk kamarádovi onu drobnou věc.

„Už nemá srdce. Díval jsem se. Jedině, že bychom dovnitř vložili kamínek.“ Vzal si opatrně zpět tu malou kovovou věc do dlaně Petr. „Taky se mi na ni zvonit nechce. Určitě to je oblíbená hračka toho děťátka, tak ať zvoní jenom jemu.“ Usmál se Petr, ofoukal rolničku a vložil ji zpět do kapsy. Pak sklopil oči do země a opět brblal mezi rty slova jako písek: „Nechci ji dát archeologům, ale vrátit. Je toho dítěte, ne muzea. Muselo ji mít rádo, když tu s ní leželo takových let.“

„Co udělali s kostmi?“ Otočil se prudce ke kamarádovi Luděk. Kdykoli se polekal, míval zrak jako sokol, hnědé kulaté zorničky uprostřed jeho kulaté tváře vypadaly strašidelně.

„Nevím, asi je posbírali, ale ostatně, většinu toho, co zbude z člověka, už neposbíráš. Leželo tamhle, jak je ta halda šutrů, říkají, že to byla jeho mohyla.“ Zvedl se Petr. „Jdeš se mnou?“
Chceš ji zpátky zakopat?“ Uhádl Luděk Petrovy úmysly.

„Jo, nikdo tu už není.“ Petr mluvil stále tišeji.

Podívali se po sobě a na ten pohled nadosmrti nezapomněli. Stejná myšlenka a zvuk kamínků pod botami, stejné nadšení, jaké spolu prožívali, když se jako kluci strefovali kameny do té břízy u školy. Luděk se zvedl a přelezl s Petrem nízký prkenný plot. Proschlá hlína prášila, horké letní slunce padalo k obzoru. Několik lopat leželo v terénu ledabyle poházených mezi výkopy.

„Co to tam nesete?“ Ozval se v té chvíli za zády obou kamarádů mužský hlas.

Luděk s sebou trhl a podíval se Petrovi do očí. Ani slovo, srdce se jim rozbušilo, jako v zákopu.
Petr se ohlédl a spatřil jednoho z archeologů. Postarší muž – volali na něho pane Vacku – který se denně lopotil přebíráním kamínků, byl na první pohled poctivec.

„Promiňte, nechtěl jsem vás polekat Petře. Myslel jsem si, že jste někdo cizí.“ Omluvil se. „Zapomněl jste tu něco kolego?“
Petr nic neřekl a zapotácel se, jako když se člověku točí hlava. Pak, kdoví proč, podal archeologovi onu rolničku.
„Kluci, kde jste to vzali?“ Rozzářily se starému vědci oči.“
„Na krku toho dítěte, které jsme předevčírem vykopali.“
„Vypadá to jako nějaká hračka,“ čistil v rozpraskaných prstech pan Vacek předmět.
„Podle mne je to rolnička, vidíte,“ zašeptal chraplavým hlasem Petr.
„Asi ano, budete mít pravdu, je to rolnička“ Držel pan Vacek tu věc jako svátost. Pak vyndal z kapsy papírovou krabičku a napsal na ni tužkou číslo 86.

„Proč jsi to udělal?“ Optal se Luděk Petra, když odcházeli.
„Nebudeš tomu věřit, ale sotva nás ten chlap dohnal, slyšel jsem, jak mi v kapse cinká,“ ohradil se Petr.
„Já nic neslyšel. Jak by také mohla cinkat, když neměla v sobě, jak jsi říkal, to srdce? Zajímal se o celou věc Luděk.
„Nevím, slyšel jsem ji. Dostal jsem strach. Teď ji ta holka či kluk bude mít v muzeu pod číslem osmdesát šest,“ zašeptal Petr a se skloněnou hlavou odešel.
„Nic si z toho nedělej, tady by se ztratila,“ snažil se svého kamaráda utěšit Luděk.
„Já, vím, vím…“ pokýval Petr hlavou, ale rozumíš mi, viď?“ Podíval se orosenýma očima na Luďka.
„Rozumím, se ví, že jo, rozumím,“ pravil Luděk a to už scházeli ke košířskému potoku, každý svou cestou k domovu.