„Povídej, co nám přišlo!“
„Ukáž!“
„Ty jo, to je překvapení, no, bylo už na čase,“ bere Marta do rukou svatební oznámení. „A už za tři týdny, co si vezmu na sebe? A ty taky, máš vůbec nějaké kalhoty?“
„Půjdu jen tak,“ směje se Jáchym v křesle, „co je to vůbec za den?“
„Pátek a mají to někde na horách,“ tiskne Marta oznámení, jako by bylo její.
„Alespoň si Marto uděláme výlet,“ přemýšlí Jáchym a bere do ruky mobilní telefon, aby s přáteli vymyslel svatební dar.
„Mirku, ty bydlíš ve Valmezu, ještě že Tě mám. Žení se mi tam u vás kámoš, tak se brzy uvidíme,“ řve Jáchym do telefonního sluchátka tak silně, že to slyší přes otevřený balkón celá ulice.
„Mirku, kromě toho, že Tě rád uvidím, i něco potřebuju. Nepůjčil bys mi krávu? Chceme jim tady s Martou dát něco, co si jen tak neodvezou s sebou do Prahy. Jenom jako, rozumíš mi, viď?
Máš?
Díky! Jo, jo, zeptej se Janiny, ať o tom ví. Á zítra, dobrý, zavolám.“ Spokojeně si pochvaluje kamaráda Jáchym. Neviděli se skoro pět let, avšak kdykoli si volají, vypadá to, jako by se vídali denně.

“Jáchyme, už jsi dotelefonoval?” ozývá se Marta z pokoje. Jáchym jde za ní a poslouchá něco o sepraných šatech.
„Tady ty jsou nejkrásnější,“ vybírá Jáchym ihned šaty, které si právě Marta zkouší, aby měl jistotu, že se nevypraví do obchodu pro další.
„Chceš se mě rychle zbavit, nemají na ramínku knoflík, vidíš to?“ Marta podezřívavě sleduje, kam se Jáchym dívá.
„Zítra si pro nějaký můžeš skočit do galantérky, sluší Ti, jako by ses vdávala včera.“ Reaguje rychle Jáchym.

Druhý den přesně ve čtyři volá Jáchym Mirkovi podruhé, „tak co, Mirku, co Janina, dobrý?“
„Cože, fákt! A nebude to nebezpečný?! No to bude nádhera, máš u mě ferneta Mirku!“

Sotva přijíždí ke stavení, ve kterém má proběhnout svatební hostina, už od vrat je vítá asi tunový býk. Poulí očima, mašle na rohách, v hubě trávu a vypadá prostě dostatečně svatebně a zároveň i spokojeně.

“Tak toto je Bivoj,” vítá Mirek Jáchyma s Martou, kteří se bojí z obavy před ohromným zvířetem přijít blíž. Marta celká vyděšená sedí v pootevřených dveřím v autě a nic neříká.

“Nebojte se ho, je cvičenej,” výskne Mirek, býk zvedá hlavu a jde za svým pánem, jak pes. “Máte hodinu na to, abyste se zkamarádili, musím s dětma k babičce. A nepřejte si mě, pokud se tady Bivojovi něco stane.”

“Aha, myslel jsem si Míro, že jdeš na svatbu s námi jako doprovod. A kdy se s dětma vrátíš? Doufám, že zítra.” Otáčí se překvapeně Jáchym, který do této chvíle neustále mával směrem k autu, aby Marta konečně vylezla ven.

Jen co Marta bouchne dveřmi, silněji, než-li obvykle, nastává výcvik. Bivoj umí jít doleva, doprava. Míra sice stále trvdí, jak mu vše zvíře rozumí, Jáchym však nabývá opačného mínění. Bivoj umí jedinou věc bezpečně a dobře a to, žrát. A za Mírou chodí jenom proto, že má v levé ruce pytlík plný housek. Je radost sledovat, jak pečlivě vybírá ty nejmladší lístky, jak přitom spokojeně mrská ocasem a ušima odhání dotěrné mouchy.

“Tak to je všechno, tady máš Jáchyme provaz a mějte se tu pěkně,” přesně za hodinu končí Míra svoji lekci a nasedá do připravené škodovky.

“Jáchyme, zapomněl jsi na nejdůležitější. Musíš mu přeci dát na krček tu ceduli, že jde o dar,” ušklíbne se Marta. Tady jé, byla v autě na zadní sedačce.

Jáchym chce Míru požádat o pomoc, ten však už mizí v prašné cestě. “Ty naděláš,” Bivoji pojď sem. Bere nový Bivojův pastevec zvíře za obojek a snaží se jej donutit svěsit hlavu. Nakonec se chopí příležitosti ve chvíli, kdy jeho čtyčnohý přítel skloní hlavu k zemi pro další sousto a přehazuje mu přes krk provaz s ceduli:

“Pavle, Lenko, mám Vás rád,
jsem Váš dar
budu u Vás jíst i nocovat.”

Přijíždí svatebčané. Bivoj se jako obvykle pase, avšak plně zaujat přijíždějícím automobilem, zpozoní a upřeně hledí vpřed.

Nevěsta a ženich tuší, že se něco chystá. Jáchym poplácá opatrně po zadku Bivoje, ten elegantně hodí hlavou a přidává do kroku směrem za udivenými svatebčany.

Následuje svatba, vše se děje podle předem připraveného scénáře – proslov, polibky, předání prstenů, hostina. Na jediné fotce nechybí Bivoj, dar ze všech největší. Nevěsta i ženich ocenili Jáchymovu píli, do poslední chvíle si však nejsou jisti, zda je Bivoj skutečně jejich či zda jde jen o žert.

Blíží se devátá hodina – jak později poznamenává příznačně Jáchym, osudová. Ve chvíli, kdy byla unesena nevěsta, zmizel i její nový čtyřnohý dárek. Jáchym si nejdříve myslí, že Bivoje někdo jednoduše odvedl, nicméně už od počátku neví, kam by ho mohl schovat. Do chalupy těžko a všude v okolí jsou jen pole.

“Lidi, nevíte, kam zmizel Bivoj? No ten bejk, co tu s náma byl celý den!” Běhá Jáchym mezi svatebčany, kteří se jen podnapile smějí a nevěnují nešťastnému pastevci příliš velikou pozornost.

“Zabiju Tě Jáchyme, jakoby nám nestačila hypotéka, teď budeme muset ještě doplácet na vola!” Trousí Marta volaje do tichého kraje “Bivoji!”

Půlnoc. Jáchym s Martou tápou potemnělým krajem, Matěj nezvedá neustále mobilní telefon. Nevěsta byla nalezena a po svém návratu do chaty s úlevou předpokládá, že byl Bivoj už vrácen původnímu majiteli. Ženich je téhož mínění a oba považují Bivojovo zmizení za další, bohužel již opakovaný, žert.

K ránu se Marta i Jáchym probouzí v prvních studených paprscích slunce na dece. Odkudsi ze vsi se ozývá štěkot psa a zvonce ovčího stáda.

“Vidíš Marto, proč vůbec bydlíme v Praze, není to krása?” Hledí Jáchym do vycházejícího slunce.

“Jáchyme, neboj, na dece budeš spát i v zimě, konečně se Ti splní sen žít pod širým nebem. Taková kráva stojí třicet tisíc a pokud se dobře pamatuji, v práci máš výpověď, na krku patnáct tisíc měsíčních splátek. Buď ale v klidu, ani nevíš, jak se těším, až spolu budeme chodit k potůčku na pstruhy.” Zasněně Marta.

I vy romantici, “odkudsi zezadu přichází Matějův stín. Tak co říkali svatebčané Bivojovi?”

“Byli nadšení, ale ty nadšený nebudeš.” Zvedá se celá oslněná z pohledu do průzračné oblohy Marta.

“Bivoje tu nevidím, kde je?” Rozhlíží se do kraje Matěj.

“Kde by, odvezli si ho novomanželé, kolik Ti dlužím?” Snaží se Jáchym neztratit poslední nit.

“To určitě, v kufru od toho jejich embéčka, ne? Je to cvičenej kus, ten by Tě kamaráde vyšel pěkně draho. Tak, kde je?” Znejistí Matěj. Vypadá, jako by mu ukradli kočárek s dítětem. Popojde, aby viděl za roh od chaty, rychle se vrací.

“Hele, Matěji, řeknu Ti to narovinu, zmizel. Hledali jsme ho do rána, jako by se pod ním země propadla,” zvážněl Jáchym.

“Cože, a to mi říkáš jen tak? Tobě zmizela moje kráva? Víš, kolik co takovej bejk stojí za námahu vychovat?” Bere Matěj Jáchyma pod krkem, zatímco mezi oba vyrazí Marta ve snaze zachránit zdraví svého manžela.

A tak hledali Bivoje tří. Po polích, v lese, kráva prostě zmizela. Když vše vzdali, našel večer Matěj Bivoje na dvoře. Šel prostě domů, nebyl to žádný vůl, ale bejk.