O tajemství suchého stromu se mezi strašidélky nikdy nemluvilo. Jen doma za zamčenými dveřmi šeptem si tu a tam o té suché švestce, na kterou s příchodem zimy sedali první havrani, krátce hovořilo. Jednoho dne procházel po petřínském úbočí žebrák. Neměl nic, v roztrhaných kalhotech po celý den chránil kousek jídla, které dostal od dobrých lidí, toulal se od domu k domu a byl rád za jakoukoli práci. V horní části petřínského kopce rostla švestka, pod kterou rád v noci ulehal. Kdykoli pod tímto stromem usnul, zdál se mu nějaký podivný sen. Příběh z předešlé noci pak vyprávěl lidem v ulicích – jeho vyprávění byla tak oblíbená, že časem vábila desítky a někdy i stovky místních lidí – kameníků, ševců, kuchařů, cukrářů, nádeníků.Lidé si sem k zámeckým schodům přicházeli žebráka poslechnout, aby si odpočinuli od celodenní dřiny. Žebrák dostával tu krejcar, tu něco z kuchyně a díky tomuto podivnému stromu měl po celý týden co jíst.  Jedné noci přišla bouřka – vítr házel větvemi v sadě ze strany na stranu a žebrák se neměl kam schovat. Celý promáčený nakonec spočinul skryt před deštěm pod tímto svým stromem. Té noci však udeřil hrom, který strom i žebráka spálil. Od těch dob ční uprostřed švestkové aleje suchý pahýl a u tohoto pahýlu se dějí strašidélkům podivné věci.  A vzhledem k tomu, že jde o švestkový pahýl, je v opatrovnictví nejpodivuhodnějších strašidélek Petřína, švestkounů.

Švestkouni mají modrou svráštělou kůži, nejsou větší nežli půl nehtu a žijí osamoceni v dutinách stromů. Posláním každého švestkouna je dbát o švestky, od jara až do prvního mrazíku, kdy řada modrých plodů  ještě visí svraštěna na větvích. Za úplnku vydávají Švestkouni podivné zvuky, kterým nikdo nerozumí.

Příběh, o kterém si teď budeme výprávět, se stal švedstkounu Peckovi. Pecka byl v té době jediným švestkounem na celém Petříně. Jednoho večera se vracel značně unaven po celodenním odklízení plesnivých plodů švestek do své praskliny ve stromě u zámeckých schodů. Jak tak šel a nedával pozor, kam šlape – ucítil hroznou ránu. Narazil vlastní hlavou do pahýlu!

„Pecko, povídal pahýl, až dnes přijdeš domů, naber vody do dlaní a vrať se, abys mne zalil.“

Pecka nemohl uvěřit svým dlouhým špičatým uším.“Kdo to byl?“  Zavolal do tmy.

Nikdo neodpověděl. „Byl to sen?A nebo ten pahýl skutečně promluvil?“ Bručel si sám pri sebe Pecka. Z vyprávění strašidélek znal příběh stromu a věděl, že musí uposlechnout. Kdo kdy totiž nevykonal vidění či slyšení, která se mu stala u pahýlu, dopadl špatně. Měl strach, bodeť, co když to byl duch toho žebráka?

Zalezl do pukliny, ve které bydlel. Oblékl si kožíšek a pak nabral z kaluže – nemaje hrneček ani konvičku -vodu jen tak do dlaní. A jak tak ji celý vystrašený nesl, pacičky se mu natolik třásly, že cestou všechno vylil a musel se navrátit pro další.

K ránu byla kaluž prázdná. „Po, poslední kapka,“ drkotal zoubky a opatrně vynesl i tuto poslední kapku v tlapičkách k suchému pahýlu. Kapka se mu však opět vysmekla a jako had se svezla do husté trávy. Pecka se rozplakal. Co teď, co budu dělat? Zajisté mne nemine trest. Odešel domů a protože už neměl, čeho by se napil, celý žíznivý ulehl a usnul.

Jaké však bylo jeho překvapení, když poránu spatřil v místech  v trávě, která nedaleko pahýlu nechtěně zalil, nové výhonky mladých švestek. Z těch po letech vyrostly mohutné stromy a ty přilákaly na Petřín kolonie dalších švestkounů. Pecka už nebyl pak na všechnu tu práci sám.

Každého jara tak zástupy švestkounů pečlivě opylují své stromy, pak připravují pro každý plod spoustu cukru a opatrně, opatrně do každého kousku ovoce vkládají po jedné pecičce. Na podzim červení švestkové listí a připravují stromy k spánku.

Jen ten pahýl tam stojí, jako by byl z kamene, nehnije a pomalu zarůstá zimostrásem. Dodnes se u něj dějí nejen švestkounům podivné věci.