“Podívej se Františku ven, co dělá Tvůj tatínek. No pojď sem,  podívej:“  Zavolala maminka na Františka.

Ten se přitiskl k oknu a sledoval tátu, jak v noci prohrnuje na sídlišti cesty sněhem v místech, kde nikdy nevedly.

„A co to drží pořád za papír?“ Zvedal se na židli František.

„Tatínek se zblázdnil, kope nám tu prý ulice, přesně takové, jaké mají v  Petěrburku.

„Co to je Petěrburg.“ Otočilo dítě udiveně na maminku oči?

„Takové ruské město, kde tatínek nikdy nebyl. Moc čte. Na cestu do Petěrburku nemáme peníze.“

„Aha. A proč na tu cestu nemáme peníze?“ Vyzvídal František.

„Protože…“ zarazila se maminka, „protože proto. To pochopíš, až budeš větší.“
A hned pokračovala:
„Alespoň vyvenčí Pajdu, pokud tam s ním nezmrzne.  Třeba Tě vezme na výlet, až přijde konečně domu.“

„Můžu za ním?“ Zažebral František.

„Nejdříve se najez a pak jdi.“

„Hele, Pajda tam skáče na nějakou paní?“

„To je paní Mravkolefová, určitě ho důchodkyně chválí, jak je šikovnej.  To má náš tatínek Frantíku totiž rád. Raději, než když ho chválím já, když umyje nádobí.“

„Táta ale přeci nerad myje nádobí, říkal to.“ Na to Frantík.

„No ty seš kluk chytrej, a co ještě nemá ráds náš tatínek?“

„To nevíš? Nerad chodí s košem, myje podlahu a nemá rád,když na něj křičíš.“

„To snad neni možný, to je výchova,“ podivila se maminka nad inteligencí svého syna.

„Ty ale přeci ráda vaříš a uklízíš, tak nevím, proč to pořád chceš po něm?“ Otevřel se František.

„To poznáš, až budeš větší..“ Otočila do stran hlavou maminka a pobídla zvědavce, aby šel jíst.

Tatínek se navrátil domů za dvě hodiny. Zabouchal nohama v předsíni o zem a maminka na to automaticky, ať nechodí v té špíně ve vypraných ponožkách.

František urychleně zkontroloval, zda skutečně tatínek běhá v bílých ponožkách v předsíni, neboť si všiml, že maminka nadává až z kuchyně.

Skutečně, bylo to tak. Hnedle, co byl takto tatínek vzdáleně odnavigován, nervózně přehraboval boty, neboť se nemohl pantoflí stále domoci.

„Nechal sis je určitě na na tý krabici v chodbě!“ zavolala opět z kuchyně maminka.

František hned odcupital do chodby a skutečně, našel tam na krabici od banánů tatínkovi pantofle.

„Hele, tati, jak to maminka dělá, že ví, kde co je, aniž by se sem zašla podívat?“

„Frantíku, jak bych Ti to řekl. To prostě pochopíš, až budeš větší.“ Vysvětlil celé jasnovidectví maminky tatínek.

Ráno bylo venku, jako v pohádce. Venku mínus patnáct a na lampách, kde sedávali obvykle holuby, vyrašily první chlupy stříbrného jíní. Tatínek vstával do práce na osmou, avšak tentokrát probudil Frantíka už v šest a vytáhl jej k oknu.

 „Podívej, jak lidi chodí Petěrburkem.“  Ukazoval potěšeně mezi panelové domy. Cesty vyhlodané ve sněhu vedly úplně jinudy, než-li normálně, proto Ti, kteří nejvíce pospíchali, tu a tam ze zvyku vypadli do hlubokého sněhu, ze kterého se museli navrátit zpět do některé z nových ulic.

Frantík stál na topení za širokým oknem a připadal si jako v divadle. Představoval si, že Ti tam venku jsou ochotníci, kteří neochotně musí hrát na tatínkově manéži a obdivně se chvíli co chvíli díval na otce, architekta tohoto zbrusu nového světa.

V tom vstala maminka: „Co tady děláte?“ Kolébala se v noční košili do koupelny, ze které brzy vylezla ven. Hned pochopila a usmála se: „Blázni.“ Řekla to tak hezky, ale pak nezapomněla na to své „Na tohle Frantíku tatínka užije.“

Po několika týdnem odvezl tatínek maminku do porodnice. Frantík pochopil, že nastal den, kdy se mu narodí buď brácha nebo sestřička. Rodiče o tom mluvili už dlouho, ve svých čtyřech letech už tušil, že nastane nějaká změna, avšak netušil přesně, jaká.

Křičelo to, řvalo, moc dobře nerozuměl tomu, proč se právě Kateřince, která všechny pořád budí, věnuje větší pozornost, než-li jemu, který jde poslušně spát.  Když si tak jednou hrál v pokoji s trabantem, zeptal se maminky, proč se musí tomu ořvanci neustále tolik věnovat.

„Ty žárlíš,“ odpověděla maminka a zasmála se, „Kateřinka je malá. Máme vás oba přeci stejně rádi“  A objala Františka.

„Tak jí řekni, ať tolik neřve, kdo to má pořád poslouchat.“ Pravil trochu uklidněný František.

V té chvíli volal tatínek. Maminka zvedla telefon a energicky tatínkovi místo pozdravu hned vytknula: „Určitě jsi zapomněl na ty noviny s dnešním programem, na Kladenský v trafice zavírají až za hodinu, tak se pro ně vrať.“

František se přiklonil ke sluchátku a z toho se ozvalo: „Už jsem skoro před domem, jediný noviny nemám.“

„Nevadí, můžeš si pro ně udělat výlet s Františkem.  Bude určitě rád.“  Za chvíli bochnuly dveře a skutečně, tatínek pobídl Františka, zda nechce ven, že by to mohli vzít Kladenskou do parku a tam nakrmit holuby.

Když rozhazovali rohlíky nakrájené na čtverečky, které sušili denně v zimě na topení, Frantík se optal tatínka: „Tati, jak mohla maminka vědět, že jsi nekoupil noviny?“
Tatínek se udiveně optal: „Tys to slyšel? To máš kluku tak, maminky mají narozdíl od nás, neženských, čich na různé věci. Podívej se na ty holuby. Žádný tu nebyl, hodil jsi na chodník pár rohlíků a už tu byli.“

„A jak to dělají?“ Zaujatě na to František.

„Jednoduše, jsou to prostě malí policajti, co pořád špiclují z výšky chodník a čekají, kdo sem co hodí. Mají na nás prostě nos.“

„A maminka má taky takový nos?“ Poskládal si v hlavě k sobě věci rychle František.

„Maminka má – i když se to nezdá – moc veliký nos Františku. Ale to pochopíš, až budeš velkej. A možná ani tehdy ne.“

„Aha,“ zaujatě sledoval holuby František.

Maminka spala na boku. Jednou vzal v noci baterku a tiše se vypravil blíž si prohlédnout ten maminky nos. Nenašel na něm nic zvlášního,  maminka mu zabavila baterku a on se odebral zpět do postele.

Měsíce míjely a Kateřinka postupně přestala řvát.  Sotva začala chodit, lezla k Františkovi do skříňky a vyhazovala mu angličáky ven. Pokaždé jen přišla k té jeho modré skříňce, vzala za dveře, otevřela je a když ji nevyhnal, vše vyházela na koberec.

Františka tím štvala a když jednou hrnec jeho trpělivosti přetekl, odstrčil sestřičku a praštil ji angličákem. Ta se ihned rozeřvala, jako by ji na nože brali. „Co řveš!“ Nechápavě a ještě více rozčíleně se rozkřičel František. Dostal výprask, že holky se přeci nebijou.

„Takovej velkej a ještě k tomu kluk.“ Zvedl tatínek do výšky měchačku, kterou sice František nikdy nedostal, ale před kterou měl takový nějaký přirozený respekt.

„Já jí nebyl, začala si!“ bránil se.

„Seš velkej a dovoluješ si na menší!“ Bylo mu vysvětleno i maminkou a tak František pochopil, že je již velký.  Řadu dalších věcí však, ještě dlouho a  některé nikdy – nepochopil.