Třešňák Pepa se protáhl před svým domečkem postaveným od prahu ke komínu z třešňových pecek. Nejdříve zvedl levou tlapku, poté ocásek, zavrtěl čumáčkem ze strany na stranu a zívl: „ To máme dnes krásný den!“

„Ťup, cá, cá, vrt,“ ozývalo se z korun stromů.

„Co to je?“ Vzbudil Pepa svého kamaráda Písklouna.

„Špaci!“ Vykřikli oba naráz a tu utíkali od domečku, tu zase k domečku.

V tom špaček přiskočil a buch! Div Pepu nezašlápl. Pepa hbitě uskočil a zabouchl za sebou dveře.

Špaček bubnoval vztekle do střížky z pecek – pecky byly pevné, pečlivě vykousané od myší a vyschlé na sluníčku.

Stejně tak jako ostatní třešňáci i Pepa byl veliký a přibližně i zakulacený jako hrášek.  Nyní měl převeliký strach a drkotal zoubky. Neobával se jen o sebe, ale také o své dva kamarády z domečku, o Písklouna a o Dobromila. Dobromil byl ze všech třešňáků na Petříně nejstarší a také nejmoudřejší. Naučil je veškerým pracem v sadu. Poránu se kamsi vydal a doposud se nevrátil! Pískloun honěný špačkem někam zalezl a od té doby o něm Pepa také neuslyšel.

Špaček neustále bušil do střížky a obcházel domeček,jako by v něm hledal otvor, kudy se zobákem dostat dovnitř.

„Kuku,“ ozval se odkudsi ze tmy v domečku hlas. Byl to Pískloun!

„To jsem si oddychl Pískloune, myslel jsem, žes venku! A nevíš, kde je Dobromil?“ Strachoval se Pepa.

„Naposledy jsem ho  viděl ráno,“ vzlykal Pískloun.

„Myslíš, že by ho špačci snědli?“ Posmutněl Pepa.

„Nevím, ale podívej se z okna na toho našeho špačka, moc bych za to nedal. Pepo, pamatuješ, co nám říkal Dobromil o špacích? Ať se děje cokoli, po příletu špačků nevylézej ven! A vidíš, nakonec takto skončil…“ Pohlédl k Pepovi Pískloun.

„A .. a taky o vosách pravil, že mají ostrá kusadla. Ostřejší než červy, mají navíc křídla a je nelehké jim utéci!“ Doplnil jej Pískloun.

„A co naše třešničky?“ Chytil se za hlavu Pepa, „kolik nám dalo práce denně vyhánět červíky ze zrajících plodů! Ještě teď máme od nich tlapky celé pokousané. Pamatuješ Pískloune, jak ten tlustý červ prokousl Dobromilovi nohavici?“

„Mě prokousl botu, s červy neni legrace!“ Rovzpomněl se rychle na minulý měsíc Pepa. To bylo práce!  Jen co všechny červíky pracně vyhnali z třešní ven a v sadu zavládl mír, začalo pršet. Třešně se ihned začaly nalévat vodou jako nafukovací míče a jedna po druhé praskat. Třešňáci tak celý mokří a vystydlí poskakovali od plodu k plodu s ostrým smrkovým jehlčím a sešívali a záplatovali.

Teď čekali oba zavřeni v domečku až do noci, dokud švitoření špačků neustalo. Pak opatrně vylezli z domečku ven a jen co si narovnali zádíčka, kdosi je přes ně plácl!

„Ujuj! Špaček, zachraň se, kdo můžeš!“ Vysmekl se Pepa v úleku a společně s Pisklounem zmizel do tmy.

„Stůjte, nechtěli jsme vás polekat!“

Pepa se ohlédl a v dálce uviděl dvě rozcuchané postavićky: „Jabloňáci! Prďolo, Bradáči, co tady děláte? Neviděli jste Dobromila?“ Vykřikl radostně Pepa.

„Neviděli jsme ho. Jdeme vám pomoci s úklidem nakousaných třešní, které tu ti rozívení špačci zanechali,“ zvolali Jabloňáci stejným hlasem.

„Chudák Dobromil..“ opět posmutněl Pepa a za chvilku i Pískloun.

Pod třešněmi to vypadalo, jako po boji.

„Pecky nebudeme vyhazovat, ale sázet!“ Navrhli Jabloňáci.

„To je dobrý nápad,“ ozval se odkudsi hluboký hlas.

„Dobromile! Kde jsi byl?“ Skákali do výšky radostně třešňáci, až drkotali zoubky.

„Co se tu stalo?“ Rozhlédl se kolem Dobromil. Byl jsem za Hruškounama, posílají dva luční zvonky plné hruškové štávy.“

„To špačci, ne my,“ ohradil se ihned Pískloun.

Dali se do úklidu. Do rána nesměla zůstat pod stromy ani pecka, aby nepřilákala vosy a co víc, i mlsného draka Petrouna, největšího nepřítele strašidílek na celé Petříně.
Sotva slunce propletlo první paprsky ranní mlhou, měli vše hotovo. Stříbrná rosa hrála duhovými barvami.

„Přihraj,“ Kopl Pepa do jedné z kapek v trávě.

„Chytám!“

„Podej!“

„Běž a kopni mi ji zpátky!“

Třešňáci milují kopanou. Ostatně, každé ráno je můžete slyšet v třešňových sadech, jak spokojeně vržou zoubky a pobíhají mezi mokrým listím.

Když si vyhráli do sytosti, vzal Dobromil oba své kamarády kolem ramen: „Musím vám něco říci. Špačků se bát nemusíte, jsou jen zvědaví a nejedí nás. Rána peckou do hlavićky však bolí, proto jsem vám říkal, ať se před špačky vždycky někam schováte.
Nebýt nás, neměli by v létě třešně. A nebýt špačků a ostatních zvířátek, naše celoroční práce by byla zbytečná, neboť by nebyl na světě nikdo, kdo by měl ze střešní opravdovou radost

„Ale nám chtěl špaček rozbít domeček!“ Bránil se hned Pepa.

„Bouchal…chtěl vám asi dát své peříčko pro štěstí. Špačci třešňákům neubližují.“

„A já se tolik bál,“ sklopil oči Pepa.

„Já také a moc,“ svěsil uši Pískloun.

„Pojďte ochutnat tu hruškovou šťávu, je horko,“ pravil Dobromil a poté se všichni odebrali ke stolu do domečku.