Když má nebe olověnou barvu, jako dneska, přijde mi to, jako by z něj ten jedovatý kov pomalu odkapával do ulic, mrholí a zvonivý zvuk pneumatik u nás na Ohradě dokáže utlumit jedině červená na semaforu. S rukama v kapsách a s přikrčenými rameny až k hlavě jdeme na oběd ke Kozlovi. „Có?“ chvíli co chvíli pokřikujeme jeden na druhého, který se snažil v tom ruchu něco říci a přimhuřujeme přitom větrem rozmrkané oči, jako bychom nejistě očekávali pohlavek a on stále, stále nepřicházel…