“Ahoj Jarko, díky, promiň ta zpoždění. Naštěstí jsem chytla autobus ve tři, jinak bych tu byla až za hodinu.”
“V pohodě, Péťo, sedni si, dáš si něco? Musím na záchod, pohlídej mi prosím Tě kabelku, cestou jim řeknu, aby nám něco přinesli.”
“Kafe, presso, bez mlíka, díky, jsi zlato,” sedá si Péťa do proutěné židle na zahrádce. Kolem jezdí bruslaři. Péťa si sundavá propocený svetr a pozoruje malého kluka, který se snaží jet za tatínkem v tílku. Mladý otec jezdí neuroticky tam a zpátky a neustále do toho kluka šťouchá, aby se nebál.”
“Chudák kluk, co?” Povídá Jarka, která se právě vrátila z toalet. Jsem tu už hodinu a neujel ani dvacet metrů.”
“Sportovec z něj nebude,” dává se Péťa do smíchu.
“A Péťo, spíš ty mi řekni, co Jarda? Je to pořád stejný?”
“Ne, není, spíš horší. Astu venčím už třikrát denně. Nechceš ji?” Upíjí Jarka šálek s pressem.
“Neblbni, on se jí jako…”
“Myslím to vážně, ráda Ti ji dám. Máš barák, je hodná, labradorka, určitě si zvykne.”
“A co Tvoje děti? Nemůžeš jim přeci jen tak vzít psa?”
“Děti o ničem samozřejmě Jarko nevědí, Jarda už odmítá být s Astou v jednom pokoji, sotva kolem něho na ulici proběhne pes, zdekuje se. Nedávno jsme šli s naším Josífkem na hřiště a kolem proběhla doga. A co myslíš, že udělal ten můj cvok?”
“Hádám, že vyskočil na strom,” rozesmála se Jarka.
“Fakt, vyskočil! A pak hned slezl. Hele, ale neříkej to nikde,” šeptá Péťa, “Jarda by mě zabil, kdyby věděl, že to ví o něm ještě někdo další. Ale nemám s kým se o ty své zážitky s ním podělit.
“To je zajiímavý…Péťo, já si tu Vaši Astu ráda vezmu, je na mne zvyklá a pokud ji budeš chtít vrátit, kdykoli si pro ni přijď, ju?” Soucitně Jarka.
“Jsi kámoška!” Objala Péťa Jarku kolem krku. Zítra večer Ti ji přivedu. Na, tady si za to vezmi  ode mne moje mlíko, víš přeci, že ho stejně nepiji.”
“No jo, vlastně,” směje se Jarka. “A máte pořád ještě plnou lednici jogurtů, mléka a tak? A co misky?”
“Hele, nech si toho, samozřejmě, že máme doma místo talířů stale misky. A v mlíce bychom mohli konkurovat kravínu.” Zakabonila se Péťa. “To není jen to.  Poslední dobou jsem si dokonce všimla, že začal škrábat I na záchodě. Víš, jak to dělají kocouři, fakt přesně tak.
“Neblbni,” Opřela se lokty o stůl vyzvídavě Jarka. Pak se opatrně rozhlédla do stran. “On se fakt chová čím dál tím vice jako kocour. Nic mi do toho není, ale Péťo, pokud mi to tedy můžeš říci, kdy přesně ty jeho kocouří návyky poprvé propukly?”
“Kdyby nás někdo poslouchal, musel by si myslet, že jsme blázni,” usmála se Péťa, narovnala si svetr na židli a zkontrolovala, kde je číšník.
“To bylo tak. Když jsme se seznámili, říkal mi kočičko. Brala jsem to jako nějakou hru, připadala jsem si dobře, “ otevřela se Jarka. První dovolenou jsme jeli do teplých krajin, do Chorvatska, v bytě měl vždycky přetopeno a než usnul, tiše vrněl. Pomyslela jsem si, že jako každý chlap troche chrápe. Až jednou jsem přišla domů a on dolízával tu svoji misku. A tak jsem do něj opatrně šťouchla, proč jako nemá doma ani jeden talíř. Víš ty co, bylo to zvláštní, měl doma nejrůznější mističky, ale ani jeden talíř. Jedl zdravě, samé ryby a mléčné potraviny, takových lidí je.
“A co Ti odpověděl?”
“Že prý veškeré talíře rozbil,” nic víc mi na to neřekl. A tak jsem usoudila, že ho zaujal nějaký rastafa – co si budeme povídat, Jarda moc praktický člověk není.
V noci se ale ve spánku pořád  tak divně protahoval. Když vstal, škrabal se pokaždé za levým uchem – Jarda má prostě takový svůj soukromý tik, drbe se za ušima.

 Několikrát za noc sekl nehty do prázdna a jednou mi málem vysekl oko. A tak jsem si ho posadila proti sobě a povídám: “O čem se Ti Jardo každou noc zdá. O jiný ženský?”

“Odpověděl mi popravdě – do té doby se tím tajil. Jakmile usne, promění se v nějakého modrého kocoura. Co je však zvláštní, že se mu ten sen zdá každou noc – nikoli náhodně.  Postupem let se ten sen čím dál tím vice promítá do jeho návyků – jakoby skutečně přejímal chování té své noční přeměny.”
“A dívala jsi se třeba do snáře, co takový sen může znamenat? Bude to mít asi nějakou příčinu, ne?” Jarka udiveně drtila v prstech párátko na drobné kousky.
“Samozřejmě, kdo by se na mém místě nepodíval. Pokud se Ti zdá o kočce, nic dobrýho to nevěstí. Jenomže Jarda je štístkař a kdyby to platilo, musel by být už několikrát zabitý, v prvé řadě mnou.”
“Aha…takže jemu se zdá, že se stal kocourem a ve dne si tak připadá, rozumím tomu dobře?” Snažila se dopídit jádru věci Jarka.
“Ale vůbec ne! Jarda si jako kocour vůbec nepřipadá, ví, že je to normální otec od rodiny. Toho snu se chce zbavit, ale nedaří se mu to.O čem se Ti Jarko naposledy prosím Tě zdálo?” Zkouší Péťa kamarádčinu paměť.
“Naposledy? Ten sen vždycky holka ráno zapomenu…zdálo se mi o našem psovi, který nám před rokem umřel, byli jsme spolu v lese.” Posmutněla Jarka.
“A teď si vzpomeň, na co jsi myslela následující den?” Pokračovala Péťa.
“Na Pajdu samozřejmě.”
“No a jsme u toho. Pokud by se Ti zdálo holka denně o Pajdovi, pravděpodobně bys v první řadě opatřila psa. Stejně je na tom Jarda. Jeho vzpomínky na předchozí noc se mísí s jeho denim žitím. Jakmile si uvědomí, že dělá něco bezmyšlenkovitě, pochopitelně přestane, pokýve hlavou a chová se normálně.
V té chvíli, kde se vzal tu se vzal, Jarda. Staré kamarádky, jakmile jej uviděli s sebou trhli. Slyšel něco?
“Ahoj Jarko, co tu děláte?” Pozdravil jako normálně. “Jste tu na sebe přes ten stolek tak nalepený jak dvě myši, až by člověk řekl, že tu něco kujete?”
“A co ty tu děláš?” Snažila se o úsměv Péťa. “Když už jsi tady a bez dětí, nabízím tu Jarce naší Astu. Přes týden by nám ji pohlídala.
“Proč prosím Tě?” Udiveně na to Jarda. “Co by na to řekli děti?”
“Nechceš ji venčit, tak jsem si myslela, že budeš rád,” udiveně sledovala Jardu Péťa.
“Když se podíváš k tomu sloupku za Tebou, mám ji tam uvázanou,” mávl jakoby nic za sebe Jarda.
“Co že?” Otočili se obě kamarádky naráz.
“Skončil jsem v práci dříve, tak jdeme do řeznictví pro kosti.”
“Pro kosti?” Podívala se Jarka na Péťu s výrazem “Tak ona si to všechno vymyslela.”
A skutečně. Sotva se Péťa navrátila domů, v lednici zaujaly místo mléčných potravin same masné výrobky. Nebýt toho, že Jarda o úplňku vyl ze spaní a cenil zuby, když se mu něco nelíbilo a že neustále něco očichával, byla za tu změnu ráda.
Jen byla vždy na pozoru, když šli kolem lampy, křovíčka či patníku.