„Dej si dneska pozor na draka, nesmí Tě sníst,víš?“ Optal se právě vycházejícího slunce František.

Lidé na autobusové zastávce se usmáli nad tou roztomilou úvahou. František jim však nevěnoval pozornost. Stále se díval průzorem mezi domy na ohnivý kotouč,který mu zarosil oči slzami.

Pak se ohlédl za maminkou, která mu stiskla ruku a tiše pobídla: „Pojď, už jede.“

Honzík se podíval na druhou stranu za autobusem a pohrával si očima s tou žlutou, pak černou a nakonec fialovou skrvrnou.

„Sluníčko mi dalo pusu, víš? Pořád ji vidím,“ pochlubil se mamince a pak si celou cestu  do školky přes ta autobusová skla se sluncem povídal. V kapse přitom mačkal kus temného plastu od táty, který budou prý ve školce dopoledne potřebovat.

Dopoledne se kdesi skutečně vzal ten špinavý drak, který chtěl chtít sluníčko sníst. Paní učitelka ve školce dětem o něm celý týden vyprávěla. Děti šly se svýmu černými úlomky na zahradu a když se to stalo, odhodily kukátka, nabraly do rukou kameny a s výkřiky kšá, kšá je mrštily do výšky.

 

„Tu máš další,“ rozdával štěrk dětem František, když munice docházela. Kameny lítaly do výšky a pak se rozbíjely o zeď protilehlího domku, o chodník i o další spolužáky…ale ti bolest necítili, vždyť šlo i to bejdůležitější, vyhnat draka!