‘Zavíráme!’, prodíral se frontou se složenkami vlezlý tenký mužský hlas. V každém zástupu čekalo přes deset uspěchaných a od té chvíle ono nabručené „to snad ne“ nabývalo na síle. Postarší unavená paní s klíči střežila tedy alespoň vchod před dalšími opozdilci a v kukaních odbavovali spěšně zákazníky. Nervozita od té chvíle tepala v žilách každému na obou koncích tábora, byť šlo jen o několik pár minut, jejichž hodnotu všichni po celý den jen nedbale přehlíželi.

Stáli tu i Jan a Marie Holých, těm narozdíl od zbytku čekajících stále houstnoucí fronta vyhovovala. Na poštu se toho večera dostavili s neobvyklou žádankou na doporučené psaní, adresovanou jisté paní Beloušové. Paní Beloušová se k Holým přistěhovala již v říjnu. Byla nájemnicí tety paní Marie Holé, kteréžto zdravotní příhoda obě přítelkyně na nějaký čas nečekaně rozdělila. Podle českého zákona však pozbyla paní Beloušová svých občanských práv a ta za ní přebíral opatrovník. Fronta, v jejíž druhé polovině všichni tři postávali, se pojednou nečekaně zastavila. Roztržitá slečna v okénku nemohla nalézt doporučený dopis adresovaný pánovi s vráskami za krkem, který zhluboka dýchal a byl touto nepříjemností velmi rozrušen. Nakonec, po desíti minutách, byl dopis nalezen a život ve frontě mohl pokračovat směle dál.

„Tady je lístek, prosím a tady doklad,“ dostal se konečně na řadu pan Holý.

„Ale…to není doklad totožnosti, pane,“ usmála se mile slečna za okénkem,“občanský průkaz zřejmě Vaší paní prosím.“

„Moje paní Vám jistě ráda občanský průkaz dá,“ usmál se pan Holý na Marii. „Ten dopis je totiž zde pro paní Beloušovou, která u nás bydlí a tak dostává dopisy rovněž do naší poštovní schránky.“

„To jako, tady, pro paní..?“, naklonila se slečna k okénku, aby lépe viděla na drobnou postavu adresáta.

„Ano, jistě, co je na tom, tady pro paní Beloušovou. Nemá bohužel občanský průkaz, vlastně ani nevím, zda jej kdy chuděra měla.“

„A paní si také není jistá? Mám totiž nemilé podezření, že jsem tady paní zahlédla na seznamu zakázaných náštěvníků naší pošty“, prohlédla si se zájmem slečna z okénka paní Beloušovou od hlavy k patě.

„Prosím? Sami jste ji přeci požádali, ať si přijde od pondělí do pátku od osmi do osmnácti hodin, v sobotu pouze do 12 hodin k vám na poštovní úřad! Tak … jaképak nesmí? Toto je placená zásilka slečno, akorát tady někdo, shlédl k paní Beloušové, prostě nemá práva jako ostatní.“

Ze zbytku fronty bylo opět cítit nervozitu. Éter byl však zároveň prosycen zvědavostí, jako to všechno dopadne. Zákaz? Někomu odmítají vydat zásilku? Kde to jsme?

V té chvíli si pan Holý povšiml, že na pomoc oné slečně za okénkem přišla, jsa oblečena v modrém, jejich sousedka Petrželková.

„No jo, Jan a Marie Holých,“ držela žádanku popíraje v očním koutku slzu. „Jen té jejich paní Beloušové ten doporučený dopis Haničko pěkně na ten psí očkovací průkaz vydej. To jsou totiž ti moji panelákoví sousedi, o kterých jsem Ti vyprávěla. Mají poštovní schránku, kde mají i jméno psa a ten blázen Jachuda z patra níž na ně píše na domovní nástěnku stížnosti na nenahlášeného nájemníka. Ale že budou posílat rekomanda vlastnímu psovi, to překvapilo i mě.“