„Koukalík, prosím“

„Dobrý den, pane Koukalíku, tady je Simona Ticháčková z centra Zdravého poležení, dostala jsem na Vás kontakt od Vaší manželky. Máme prosím chvilku na krátký rozhovor?“

„Ale jo, povídejte, co chcete,“ otráveně usedl za stůl pan Koukalík ve špatné předtuše, kdy mu někdo bude opět nabízet výhodný bankovní účet, časopis, dovolenou nebo jiné zbytečnosti.

„Děkuji. Nejdříve dovolte, abych představila naše Centrum zdravého poležení. Jsme výhradně česká společnost, která se zabývá distribucí zdravých přistýlek už deset let. Svým klientům nabízíme zcela zdarma návštěvu doma, kde Vám na vlastní oči demonstrujeme zdravou přikrývku a pokud Vás naše nabídka zaujme, můžete si ji samozřejmě okamžitě id nás zakoupit, garantujeme nejnižší ceny na trhu.“ Ženský hlas v telefonu drmolil jedno slovo za druhým, nebylo pochyb, že si byl text čten z papíru.

„A to Vám skutečně na mne dala kontakt má žena?“ Podivil se ve svém důchodovém věku pan Koukalík.

„Ano, jak jsem řekla, odkázala mne na Vás Vaše žena se slovy, ať domluvíte datum schůzky u Vás doma, kterému se prý ráda ochotně přizpůsobí.“
Pan Koukalík otočiil vztekle jako liška očima do pokoje, kde se po zcela zdarma akcích, na které žena ráda s kamarádkou chodila, válely ještě nepoužité hrnce, dva luxy a dečka na nohy. A co musel vydržet zcela zdarma výletů do Drážďan, do Vídně, po mědtech českých, odkyd vždy žena přivezla nejméně jednu věc.
To Centrum zdravého poležení se panu Koukalíkovi postupně čím dál tím více zamlouvalo, konečně pocítil šanci, jak ta léta akcí zdarma zaměřenými na mladší důchodkyně ukončit.

Uklidnil se, usmál se a mile pokračoval: „Dobře. Tedy abych to zkrátil, vy mi nabízíte, že přijdete k nám domů, lehneme si spolu pod tu Vaši nabízenou přikrývku a co bude dál?“ Snažil se udiven tou službou dostat k jádru věci pan Koukalík.

„Ne, nikoli pane inženýre,“ ohradila se v telefonu paní Ticháčková, „pod žádnou přikrývku si lehat nebudeme. Přinesu Vám ukázat vzorky přikrývek a sám uvidíte, čím jsou právě naše výrobky výjimečné. Nic Vás nebudu nutit kupovat, naopak, pokud mi sdělíte 20 kontaktů na své přátele, jednu z přikrývek Vám dokonce ponechám doma zcela zdarma.“

„Dobře, dobře, tak ty Vaše přikrývky vyzkoušíme jinak. Mohu se zeptat, komu jsem vděčen za ono milé doporučení?“ Opět zpozorněl pan Koukalík.

„Na Vás mne doporučila kamarádka Vaší ženy, paní Levertová, která mimo jiné jednu z přikrývek obdržela. A jak byla spokojena s mou prezentací,o tom se můžete přesvědčit Vy sám osobně, pokud paní Lavertovou kontaktujete.“

„Pani Levertovou samozřejmě znám, jsem rád, že ji hřeje nová peřinka a že mi doporučila návštěvu takové milé dámy, stále mi však není jasné, proč se obracíte právě na mne a nedomluvila jste se s mou ženou, na kterou jste přes paní Levertovou dostala právě doporučení?“

„To není podstatné, Vaše paní manželka mi jen řekla, že se mám domluvit i s Vámi, abych nepřišla nevhod.“ Rychle zareagovala paní obchodní zástupkyně Centra zdravého poležení.

„A tak, když to říká má žena, proč ne, domluvme se věcně ihned. Víte vy co, přijďte prosí příští úterý v osm, to bude žena v divadle a my si tu budeme spolu moci ty ořikrývky pečlivě ozkoušet,“ vymyslel ihned termín osobní schůzky pan Koukalík.

V telefonu bylo chvíli ticho a potom se ozvalo: „Tak dobře, přijdu v úterý v osm, ale jak Vám říkám, půjde pouze o demonstraci přikrývek.“ Pravila zcela rozhozeným hlasem paní Ticháčková, která pravděpodobně začínala tušit, že zcela zdarma něco nabízet panu Koukalíkovi nebude tak jednoduché.

Jen co se pan Koukalík zjevně pobavený svým výkonem odporoučel, došel si do mikrovlnky ohřát párek a pustil rádio. Mikrovlnná troubla ještě nedokončila ohřev a v tom už opět zvonil telefon. Na displeji svítilo Maruš, tedy jméno jeho nedočkavé manželky.

„Jen si zvon, Ty nedočkavá“, zahartusil mezi rty pan Koukalík a nechal telefon schválně zvonit dál.

Když telefon zvonil podruhé, podíval se na něj a zvedl: „Čau Maruš, co chceš? Dojela jsi na chatu v pořádku?“

„Jo, dojela. Mirku, heleď, ty se na mne asi budeš zlobit, ale domluvila jsem s Vendulou takovou věc. U Venduly byla ženská, od které si koupila tři deky a jednu dostala zdarma. A tak jsem si říkala, víš, že ji pozveme také k nám, nic si nekoupíme a budeme mít deku. Více T vysvětlím potom. Bude Ti volat, dala jsem jí na Tebe číslo, tak na ni buď milý, rozumíš?“

„Rozumím a proč by ale měla volat mne, když se může domluvit s Tebou?“ Stále nic neprozradil pan Koukalík.

„A to je právě to, proč Ti volám. Jak Tě znám, ty bys ji po těch minulých luxech vyhodil už od dveří. Heleď, ten minulý chlap od luxů mi byl podezřelý od začátku a věděla jsem, že nám nic nakonec nedá, ale toto je Vendulou ověřená jistota, tak ji prosím nevyhazuj a domluv se s ní.“

„Ale jo, už volala.“

„Cože, ona už volala?“ Podivila se Maruš.

„Ale ano a byla moc milá, říkala, že přijde s přikrývkou rovnou k nám. Prý má ráda včely, jako já, víš, asi nějaká mladice včelařka. Přijde v úterý v osm, buď v pohodě, nevyhodil jsem jí.“ Ujistil svoji ženu o svých dobrých skutcích pan Koukalík.

„Včelařka? A jo, proč ne, akorát nezavolal bys jí, aby přišla třeba ve středu, víš ty, že mám na úterý ty lístky s Vendulou do divadla?“ Zpozorněla manželka.

„A vidíš, na to jsem zapomněl. Hele, tak já prokážu dobrou vůli a Tobě se to nelíbí. Prostě v úterý v osm a děj se co děj, jindy ať ta baba nechodí.“ Rozčílil se n oko pan Koukalík. „Ještě něco?“

V telefonu bylo ticho, žena řekla tak jo a rozloučila se.

Pan Koukalík si zamnul rukama a jen sám pro sebe spokojeně zabroukal: „Já Ti dám deku, to budeš mrkat.“
V úterý se žena nervózně strojila do kina a pan Koukalík vytáhl snad po deseti letech parfém.

„Od kdy se prosím Tě voníš?“ Zamorousila nervózní manželka. „To kvůli tý včelařce, že jo?“

„Blbost, já jí nezval. Spustil strojek pan Koukalík a z tašky vytáhl vonnou svíčku, kterou postavil do kuchyně na stůl.

Maruš hodila po svíčce zle okem a se slovy, kozle jeden starej zmizela do divadla.
Pana Koukalíka překvapilo, že skutečně odešla, ale nenechal se vyrušit z příprav uvítání slečny s přikrývkou.
Asi za hodinu zazvonil na futru dveří ženský prst. Pan Koukalík prošel byt a všude rozstříkal parfém. Tak silně, že se z toho odéru dal do kašle.

Pak pustil tichou hudbu a zapálil svíčku. „Už jdů..“ zavolal směrem ke dveřím.

Když otevřel a paní obchodnice viděla ustrojeného muže, ucítila parfém a uslyšela hudbu, o to více znervózněla.

„Pane Koukalíku, nejdu nevhod?“ Podívala se na muže unavenýma očima a opatrně nahlédla dál, kde byl stůl s onou vonou svíčkou. „Je doma Vaše žena?“

„Ne, není, přeci nejsem blázen, abych jí nezařídil lístky do divadla, když se ke mne objedná taková krásná návštěva.“ Pravil svůdným hlasem pan Koukalík.

Paní obchodnice nevydržela, obula si boty a s několika podivnými gesty zmizela pryč.  Div, že se na schodech nesrazila s Maruš, která šla z divadla, kde nečekaně zrušili promítání.