Na samém konci země
leží český kraj,
pro čerty peklo
a pro dobré lidi ráj
– jak už to tak v životě bývá,
trápí se nakonec ten,
který v sobě špatné skutky skrývá…

Čert Matěj se svatou i se svrženou výpravou slézá do podzemí pražského metra – utahaný po celovečerním shonu, opitý různými omamnými nástroji a spocený, jako čert. Andělé poletují kolem, Mikuláš se snaží udržet košík, neboť vidí dvojmo, ostatní čerti slézají dolů též.

„Konečně se ohřejeme,“ mne si špinavé pazoury Ruprecht – další, o hlavu větší pekelný vyslanec. Jen co všichni naskočí do prvního vagónu, nemohou uvěřit svým vlastním očím. „Lidé hříšní, co to vidím!“ Diví se nahlas, až se lidé otáčejí.

Matěj přiskočí a burácí též: „Blbl, co to máte v rukou za světlušky? Podívej se Ruprechte, co to mají Ti hříšníci v dlaních? Hele, tak třeba tady ten,“ nakloní se přes rameno muži v postmoderní šedé kostkované bundě. „Má to na sobě nápis HTC a ten chlap – a ten chlap, „otáčí se Ruprecht důležitě kolem, aby dával celý vagón cestujících pozor,“  a tento hříšník si před náma projíždí nějakou erotickou seznamku?“

„A co tady ten?“ Zvědavě se zahledí k nejbližší dvojici Ruprecht: „Prej politika, chlapečku, ty si bereš příklady z těch lumpů, které pak u nás v pekle stahujeme z kůže?“

„Tak schválně, vy dva, umíte nějakou básníčku?“ buráci na celý vlak Ruprecht. „Co třeba ty, děvenko, která si píšeš s kámoškou takové zamilované esersky rovnou se dvěma rukama najednou, co Tě učili ve škole?“

Mikuláš se probírá ze zamyšlení a společně s anděly přichází čertům napomoci s nápravou oněch třech přistižených. Zbytek lidí ve vagóně se buď směje a nebo vypíná své přístroje, aby se nestal obětí těch svatých i zpropadených nových cestujících.

„Začneme u Tebe, erotomane,“ krkne rum Mikuláš a žádá majitele prvního přistiženého hříšného telefonu. Ten však namítá, že je příliš starý na to, aby někomu odepisoval do erotické seznamky.

„Jděte jinam prosím,“ snaží se zbavit svatého muže.

 

„Stydí se, praví první anděl, ale kolik takových tu hřešilo úplně stejně a teď se jen lacině směje? Kupříkladu u tamtoho pána jsem viděl, ani nechtějte vidět co?“ Obrací se k muži u dveří, který jako jediný doposud četl knihu.

„Už byste toho mohli nechat,“ snaží se o vzdor před chvílí přistižený s politickou existencí na mobilním telefonu. „Sranda odsud posud..pánové a dámo.“

„Hele, máme tu politického intelektuála, chytráčka, že?“ Zadupe Ruprecht. Rudej komunista a okřikuje tu rudý čerty. Znáš alespoň internacionálu, chlapče?“

Zatímco třetí hříšnice, dívka, opouští ve stanici soupravu, elektronická žena v lampači prozrazuje, že příští stanicí bude Anděl – cíl svaté výpravy.

Andělé se šikují ke dveřím, čerti berou pytle, Mikuláš berlu a hříšníci si oddychují. Ve stanici v
však narazí na opuštěné dítě s maminkou.

„Ahoj, jak se jmenuješ“, slibuje za poetickou vložku anděl úplatu.¨

 

Ruprecht však těsně před tím onu ženu zaslechl, jak říkala: „Pojď sem, Honzíčku, nedáš si alespoň rohlík?“

„Anděli, kam koukáš, toto je přeci Honzík, pro kterého si my dva čerti jdeme!“ Zařve a chrastíce řetězy nahání hrůzu.

„Nemusíme Tě ani nikam odnášet, neboť jsi už dávno v pekle!“ Zařve Matěj.  „My tu bydlíme, víš?“

„Jděte pryč, bando špinavá,“ snaží se o záchranu celé situace Mikuláš, neb dítě se vysmeklo mamčině náručí a mizí v davu u schodů. „To Vám pěkně děkuju, jak se teď dostaneme na Skalku“ křičí zpět ta maminka unášena společně se synkem vzhůru.

„Jsou zachráněni,“ praví anděl. „Ty schody vedou do nebe.“

„Jednou tam dojedou,“ otáčí se s láskou i Mikuláš, „život je věčný a co je proti věčnosti strávit tři čtyři hodiny na pěší vycházce předvánočním městem?“