Král František vládl na svém hradu Dřevák se slečnou Anežkou úplně sám. Poddaní měli Františka moc rádi. Byl spravedlivý a tak postupem času svého rozlehlému panství nejen vládl, ale také soudil nejrůznější sousedské spory. V oboře choval statné jeleny, v podhradí slepice a na loukách ovce a kozičky.

Jednou přišli za Bořkem dva hospodáři – Petr a Šimon. Před lety zasadil Šimon za domem jabloň. Každého dne ke stromu s rodinou chodil, o suchu ho zaléval a na podzim pod svou jablůňkou pečlivě zametal listí.

Jak strom rostl, jeho dvě větévky začaly přepadat přes Petrův plot. Jabloň léta neplodila. Dobrák Petr sice nemohl díky jejímu stínu zasadit na své malé zahrádce další strom, ale nezlobil se a převislé větévky nelámal. V létě sedával v jejím stínu, se Šimonem pil medovinu a přes plot si lahvinky podávali. Až jednou začala jabloň rodit a na její větvi, která přepadala k Petrovi, vyrostlo jedno jediné zlaté jablko. Podle práva v zemi Rytíře Františka každé jablko, které se urodí za plotem sousedovým, je souseda. Nicméně Šimon, který léta jabloň zaléval, cítil, že by si za svoji letitou práci zasloužil alespoň podíl na tomto vzácném ovoci.

A tak oba znesváření sousedé skončili na dvoře krále Františka.

„Milí sousedé, nemůžete si to vzácné jablko jednoduše rozpůlit?“ Pravil František.

„Je z mé jabloně a je tedy mé,“ ohradil se Šimon.

„S tím nemohu souhlasit. Podle práva této země je každé ovoce, které roste na větvi za plotem, toho, nad jehož zahradou roste.“ Po právu se bránil Petr.

„František přemýšlel, jak by celý spor vyřešil. Mám-li rozhodnout po právu, jablko bude Petra. Šimon se však bude cítit rozhořčeně a oba sousedé ke mne přijdou v brzké době řešit další svár. Pokud jablko odkoupím, za rok vyroste nové a oba sousedé přijdou ke mně znovu.“

František si tedy nechal celou věc uležet v hlavě a odročil setkání o měsíc.

Když se Šimon vracel domů, zjevila se mu paní Závist. „Šimone, Petr naprosto zištně nechával větve Tvé jablůňky na své zahradě. Jablko je Tvé.“

„Jedeš bábo,“ ohradil se Šimon a Závist zmizela. Ta její slova však nedala Šimonovi spát. Petrovi se od té chvíle vyhýbal a čím více nad jablkem přemýšlel, tím více slovům Závisti začínal věřit.

Minulo deset dnů a paní Závist se zjevila Šimonovi podruhé: „Král František zamýšlí, jak by to jablko získal sám pro sebe. Nač by odročoval setkání s Tebou a s Petrem o měsíc? Spi pod jabloní a pečlivě ji střež, aby Ti jablko nevzali královi pacholci.“

A tak Šimon chodil pod jabloň spát. Jablko se lesklo v měsíčním úsvitu a bylo čarovně krásné. Ráno se jen přesunul do světnice a hlídal to jablko dál. Moc nejedl a nepil, jakou měl o tento svůj vzácný výpěstek starost.

Za týden se Šimonovi zjevila paní Závist potřetí a pravila: „Vstaň Šimone o půlnoci a to jablko tajně utrhni. Pak ho schovej do sklepa do hrnce. Nikdo ho tam hledat nebude.“

Šimon se krále Františka bál, avšak ta slova Závisti ho zneklidněla. Za měsíčku tedy vstal, pootevřel opatrně dveře své chalupy, tajně vylezl na strom a jablko utrhl.

Sotva se ke králi donesla zpráva o krádeži jablka ,ihned si zavolal Petra a Šimona k sobě. „Kdo se opovážil před mým rozsudkem uloupit to zlaté jablko?“ Rozhněval se. „To jsi byl Ty Petře a nebo Ty Šimone?“

Petr i Šimon začali drkotat zuby, žádnému se do královského vězení plného krys nechtělo.

Šimon, jehož srdce ovládla zlá Závist, vykřikl jako první. „Já to nebyl, to Petr, měl jablko na své zahradě a měl ho k sobě blíž.“

„Já to nebyl králi, jaktěživ bych nic takového neudělal. Přijď ke mne domů a prohledej to málo, co mám,“ bránil se Petr.

Král František po těch slovech ihned poznal, že Šimona ovládla zlá Závist. Proto mávl rukou a dobře věda, jaká muka teď Šimon zažívá, nechal ho, aby se potrestal sám.

„Dobře tedy, měsíc od minulého setkání stále neuplynul. Jděte každý domů a za týden se tu uvidíme.

Petr měl svědomí čisté, králi věřil a svého souseda měl přesto stále rád. Tušil, že jablko uloupil on, avšak po těch dlouhých dnech se mu zastesklo pod společnými večery pod jabloní a o jablko postupně ztrácel zájem.

Sotva přišel Šimon domů, nemyslel na nic jiného, než-li na vězení. Jablko leželo ve sklepě pod poklicí, pak ho přendal do skříně, za nábytek, žádné z míst nepřišlo Petrovi dost dobré, aby ho královy poslové neobjevili. Před svědomím člověk neuteče. Přemýšlel, zda se nepřizná, avšak strach byl tak přespříliš silný. Uzavřel se tedy do sebe a nespal, nepil, potácel se po světnici a nejraději by to jablko vrátil zpět. Jenomže žádné jablko jednou ze stromu utržené, žádný na větévku navrátit nedokáže.

A tak se oba sousedé setkali po týdnu před královským trůnem. Petr vypadal jako před týdnem – ruce plné mozolů od těžké práce, stál pevně a bezstarostně na svém místě.

Za to Šimon byl bledý jako stěna. Oči podlité, záda shrbená, samotnou smrt připomínal.

Král se v té chvíli ujistil, kdo je viníkem a tak rozhodl takto: „Je jaro. Petře, jdi, vezmi nůž a ostřihej větve jabloně nad svou zahradou. Všechny větve si nechej až na jednu. Vsaď jabloň na své zahrádce a tu větévku, kterou si necháš, na ni naroubuj, aby nesla i Tobě zlatá jablka. Ostatní větve přines mně a já je spravedlivě rozdělím mezi své poddané. Zlatá jablka tak bude mít každý a tím nebudou své opravdové krásy. Zlato ztratí svoji cenu a lidé se budou moci radovat pouze z jeho lesku. Časem stejně zjistí, že takováto kovová jablka nejsou k nakousnutí. A ty Šimone, myslím, že jsi se za svůj skutek potrestal dost. Podejte si sousedé ruku na důkaz přátelství a jděte.“

A tak se i stalo. V království měli lidé ve své zahrádce pro štěstí jednu zlatou jabloň, aby si připomněli, že skutečná sladkost a vůně jablka spočívá v jeho prvním ochutnání.