Lidé se se v některá místa lesů léta neodvažovali vkročit. V lesích totiž žili Cikáni, o kterých vědělo místní obyvatelstvo pramálo. Jednou se po okraji Doubravského potoka toulal Matěj – mladý potulný mnich, který měl jednoho večera podivný sen. Stmívalo se a nad vodou se pocestnému Matěji začaly zjevovat světélka. Vylekal se – slýchal o místní Cikánské jeskyni, kde staré baby věštily dívkám a jinochům z ruky budoucnost, pamatoval se na vyprávění dědů, jejichž blízcí v lese leckdy i na rok zabloudili nemaje možnosti najít cesty zpět. Po návratu z lesů do konce svého života žádný člověk nepromluvil. Matěj si myslel, že jej někdo sleduje a tak se skryl mezi lopuchové listí.
Světélka postupně uhasla a nastala noc. Zmatený mladík se chtěl dát opačnou stranou, sotva se otočil, uklouzl a ztratil vědomí. Probudil se mezi skalami v náruči krásné dívky, která neříkala nic a jen jej hladila po vlasech. Na ruce měla prsten se čtyřmi kameny. První kámen byl bílý jako sníh, druhý zelený jako první rašící tráva, třetí se třpytil jako letní paprsky a čtvrtý měl barvu karmínově duhovou, jakou mívá zdejší bukové listí. Matěj sledoval chvíli dívku a chvíli prsten. „Mohla bys mi jej dát?“ Poprosil tiše dívku – ten prsten ho doslova polapil.

„Proč?“ Promluvila konečně dívka.
„Jaktěživ jsem neviděl tak krásný šperk, připomíná mi naši farní zahradu – zavátou, rašící, vadnoucí i zasypanou jablky. Neboj se, vrátím Ti ho.“

„Slyšel jsi někdy Matěji o pokladu, který je ukryt v místních lesích?“ Pokračovala dívka.

„Samozřejmě, hlídala jej podle pověstí Bílá paní na našem hradě, ale znáš ty babské povídačky. Kdo ví, zda kdy vůbec nějaký poklad byl. A vůbec, jak víš, jak se jmenuji?“ Podivil se Matěj.

„Ten prsten, který se Ti tak líbí, je součástí pokladu, v jehož minulost stejně nevěříš. V prstýnku jsou zasazena docela obyčejná sklíčka. Je Tvůj, dárek z lásky, pro Tebe“ svlékla prsten z ruky dívka a podala jej Matějovi.

„Jsem mnich,“ usmál se Matěj. Sotva si však prsten nasadil na ukazováček, propadl jím na zem a s cinkotem zmizel mezi kameny.

„Mladý mnich se tedy zvedl, prsten mezi kameny vyhledal a sotva jej nasadil na prst podruhé, opět spadl na zem“.

„Jak je to možné?“ Vyděsil se a odskočil. „Kdo jsi? Bosorka, že ano?“

„Součástí toho pokladu bylo jedno jedinné vzácné semínko,“ rozhovořila se opět těmi slovy zaražená dívka. Poklad nebyl z hradu uloupen, byl sem jen přenesen a semínko z něj bylo v tom lese zasazeno.
„Jak to víš a proč mi to říkáš, pokud je to tak tajná věc?“ Promnul si oči pochybovačně Matěj. A co to bylo vůbec – za semínko?“
Bylo to semínko věčného mládí. Kdo kdy přespí pod stromem, který ze semínka vzešel, zůstane navždy mlád. Jsi první Matěji, kdo pod tím stromem přespal.“

„Já? A kdy prosím Tě?“

„Nebuď na mne takový, nic jsem Ti neudělala. Když jsi uklouzl na kamenech u potoka, praštil jsi se omylem do hlavy a usnul pod tím stromem nevěda, kde jsi, celou noc. Za ta léta hledali strom Cikáni. přebývali tu rytíři i chudáci. Kdo o obsahu pokladu věděl, hledal starý, rozpukaný, mohutný strom. Nikoho nenapadlo, že půjde o malý stromeček, pod kterým se sotva člověk schoulí. Jak se lidé střídali, přestali na poklad nakonec věřit, Matěji.
Když jsi se ráno probral, vstal jsi a dal jsi se kolem potoka kopřivami. Měl jsi jen tenké kalhoty a ony Tě pálily. Pak jsi prošel ostružiním jako hladkou travou. Ale Tys nic vůbec necítil. Pamatuješ se? Necítil jsi zhola nic. Stejně tak, jako jsi necítil prsten, který sklouzl Ti protekl mezi prsty.“

Matěj se zvedl v úmyslu, že se s dívkou rozloučí. Měl za to, že jde o bláznivou cácorku, která nic neví o poslání, kterému obětoval celý život. Měla pravdu, ale připadala mu v nečem podivná – krásná, až moc čarovně krásná.

Ta však dopověděla, co měla na srdci. „Protekl Ti mezi prsty, neboť zůstaneš navždy mlád a neviditelný Matěji. Budeš od předešlé moci průhledný jak mlhy nad potokem.“

„Cože, já jsem neviditelný?“ Otočil se prudce Matěj.

„Nevěříš-li, zakšákej na tuto sojku,“ ukázala dívka na sojku, která si sedla na blízkou větev.

„Jedeš, zmiz!“ Vykřikl Matěj, sojka se však ani nepohnula. Bylo ráno a ona si jen slastně užívala prvního teplého slunce.
Od těch dob bloudí v lesích kolem Sloupu neviditelný mnich a dívka z hradu Lípí, Bílá paní – něžná jako rosa a neslyšitelná jako stín.

Mnicha i paní lze spatřit pouze tehdy, pokud se člověk dokáže zastavit – tak pevně a silně, až voda v potoce přestane téci.