Skládal jsem básničky a sál vodu z mlh,
pil jsem ji pro lásku, z které jsem žil
a noc byla dlouhá a já měl k ní dluh,
dluh člověka, který se zamiloval.

Až jednoho večera hvězdy svítily více
a tu noc nádhernou změnily v den.
Zbytečně hořely hřejivé svíce
neb v tom světle zahynul .. lásky mé sen.

Klapky na očích, uši hluché a jiný svět,
kdy nemůžeš jíst a nemůžeš spát,
ač slova popadáš, neumíš vět,
chceš jen psát, jen verše psát, verše psát …
to je láska.

Každý chcem pravdu znát, skoro jak Bůh
a létat na měsíc a moudrým být,
však nejlépe bývá nám, když k noci dluh
zvyšujem
a moudrost mění se ve slepý cit.