Šel tmou plný nejistoty,
pro radu šel za tou,
po které od nepaměti
všichni lidé šlapou.

„Osudů znáš lidských dosti,
poraď prosím trošičku …“
Ona však dík bezradnosti…
mlčela.
Tu kapka stekla po víčku
a on stál v kaluži rosy…

„Anděla,
snad raději zavolej si,
prosíš, abych dnům věštila
a pomohla Ti od úzkosti
byť všechno co jsem prožila
bylo tajemstvím budoucnosti …“

Šel tmou plný nejistoty,
a slzy tekou po té,
po které od nepaměti
veškerý svět dupe.

Mlčela.