Znám malíře, má ruce bílé,
miláček s krutou maskou divocha.
Rád lehá na mokrém vodním těle,
byť vlahá růže před ním usychá.

Hladil a svlékal malíř bílý
třešíňky v naší zahradě,
i trávy před ním poklekaly
jsa bílé k první zásnubě.

Když pak v hebkých párách odcházel,
plakala celá zjihlá zem,
hrstku květů v lukách rozházel
jen za posledním havranem…

…a s usedáním první rosy
zas třešeň šatky oblékla si.