Choulila ses celá ke mně
– to ne, to nepadal venku sníh.
Seděli jsme spolu potmě
a rackové jak sněhové vločky na lodích
sedali si vedle sebe.

Ráno jsme se probouzeli
sami spolu v přístavu.
Ranní lidé přicházeli
– to ne, to nevzlétal nad hlavu
a pak zpět na modré nebe
bílý chladný hebký sníh.

Rackové jen zamávali
a přelétli mne i Tebe.
Slyšel jsem v těch perutích
být horká srdce
– po refížích, po střechách i náměstích…