Vítr pročesal kartáčem lesy
jak kožich psíka spícího sladce,
v tom statný strom zakňučel … kdesi
na pusté mýtině jak střelený zrádce.

Tlí mrtvé tělo na rovné zemi,
– sám vojín vzdoroval útrapám sil –
odsouzen samotou k utracení
aby hnil neb nebyl kdo by jej kryl.