V tramvaji na sedátku odpočívá stará dáma.
„Prosím Vás, mohl byste pootevřít okénko,“ říká mi.
Na hlavě černý klobouk s mašlí … mašle je trochu zaprášená,
sedí sama, sama, sama, mlčí … čas změnil blízké, přátele, lásky … ve stíny.

Hledí z okénka, jedeme k Olšanským hřbitovům,
na klíně kabelku a umělou květinku mačká načechranou…
Dnes líbám Tvé rty, na večer zajdem k přátelům
a za pár let, za pár let … scházet se budem za hřbitovní branou.

K veršům : Je úterní odpoledne, dnes ráno jsem jel tramvají do práce a v tom mne oslovila zajímavá stará dáma. Ano, bylo to dáma, byla oblečena v černých šatech, černém klobouku … ale ne ve smutečním … byla to jistě móda jejího mládí. Poprosila mne, zda bych jí nepootevřel okno,neměla sílu s ním hýbnout. Podle toho, co s sebou nesla, si asi přivstala a jela se mnou na Žižkov směrem k Olšanským hřbitovům. Celá tramvaj, všichni lidé, mi připadali být strašně obyčejní, ona nic neříkala, ale vévodila všem kolem nás. V té chvíli jsem si uvědomil ten smutek stáří, ten motivoval i tuto básničku narychlo složenou ještě v téže tramvaji …