Seděli jsme
už k půlnoci
na Vyšehradě
– nad rotundou Svatého Martina,
kde máš Prahu
se všemi svatými kostely
i svatými na mostě
před sebou.
A k nebi je odtud také blíž
– rád sedávám na trávě

u Slavína.
Povídal mi o práci,
o lidech z práce,
o lidech z tenisu,
o lidech…
– u každého obdivoval
věc po které doopravdy
a nevědomky
toužil,
za kterou pravděpodobně
půjde už zítra
– ostatně jako každý.
A tak jsme plivali do trávy,
kam po setmění chodí cikat ratlíci
– vždyť byla tma
a lípy květly natolik vydatně,
že bylo cítit jenom je
– pan doktor,
který za dne kázal pacientům o hygieně
a já,
který si potřeboval
pročistit hlavu.