Padaly hrozny z vysokých stromů,
padaly do úst
a kdo ví komu,
padaly hrozny – jak déšť co padá,
komu má říci,
že má ho ráda?

Tekly jak přízrak
po rozednění
do plicních sklípků – kde nikdy nic není
i mraky tekly – ptala se sebe
jak má mu říci:
„Mám ráda Tebe“?

A všechno se slévalo
v jedinou hmotu,
vroustaly trávy – do nových plotů
až vytryskla z břehů – tam mimo sebe
do lučních květů
kam vlévá se nebe…

(věnováno neklidné řece, která se stále někam snaží podívat:-)