Na dlaních z rukou
z větví spadlých
psali cosi podivného
– od barev kalich
u zdi stál
a plíživý průvan tudy vál
až k hlasivkách mi přischlo slovo
– zimy, té já se vždy tolik bál!

Tajemná síla nevinnosti
drbala hřbet o holý keř
– a snad i kosti,
slyšel jsem i trávu v pangejtech
chrastit,
jak raněnou padlou zvěř.

Toho rána u nohou mi
proběh‘ ježek
v ostnech uvězněn
a pak zmizel u lucerny
pod papír
jak do poustevny
snad i on cítil
zkřehlou zem.