„Strejdo, ty máš dlouhé uši?“
„Je klapouchej, viď?
„To je mazlíček! Má pod ocasem přilepené bobky, nemáš Martine nějaký klacík?“
„Markét, počkej, přišel jsem na něco lepšího, zkus tady brousek na kosu.“
„Ty jsi blbej, mamka pak bude brousit kosu bobkama, ne?“
„No v tom je právě ta sranda,“ začal se smát Martin.
„Nebuď línej, a podej mi tamhle ten klacík, držím mu ocas nahoře.“
„No tak počkej.“
„Dej ho sem!“
„Ne, já to udělám, já jsem si ten klacek přinesl, ty držíš ocas!“
„Ale já jsem si to vymyslela!“
„Je můj, tak bobky sundavám já. Až budu moci držet příště ocas, tak Tě pustím k sundavání bobků. A dívej se, ať to umíš. Jsou přilepené na chlupech.“
„Moc se to Strejdovi nelíbí. Už ho tou druhou rukou za ty uši dlouho neudržím, Dělej!“
„No dělám, drž, nebo nám ještě uteče.“
„Ještě tamhle, na ten jsi zapomněl.“
„Jó vidíš, díky Markét, už je pryč.“
„Hodnej Strejda, hodnej. Pak Tě za odměnu budu strejdo vozit v kočárku,“ hladí Markétka králíka. Jízdy s kočárkem končívají stejně.
„Brácho, pomoc mi ho naložit.“

A tak Ti dva vzali toho klapouchého tvora za nohy a naložili ho do kočárku. Poškrábal každého, na koho dosáhl. Nakonec stejně skončil za záclonkou pro panenky v kočárku, který se rozjel a drncal po nerovné půdě. Chvilku to vypadalo, že se uklidní a vydrží okružní jízdu přes dvůr, jenomže pak se vzepjal, protrhl záclonku a jak Martin pravil, zdrhnul a zdrhal, co mu nohy stačily.

Martin s Markétkou měli tetu, maminku, tatínka, babičku, dědu, ale společného strejdu prostě neměli a když jim někdo říkal..to je strejda, byl to ve skutečnosti jeden z mužských kamarádů rodičů. Pod slovem strejda si však díky klapouchému domácímu příteli vždy představili králíka – šedého, s dlouhýma ušima, který, když ho nikdo nehlídal, prostě utekl.

Čas plyne rychle a z Markétky se postupně stala maminka tří kluků a letos i čtvrté holčičky, které dala své jméno.

A tak se z Martina stal po čtvrté strejda. Bylo hezké jarní odpoledne a Martin držel ve svých rukách druhou počínající generaci Markétky. Její kluci otevřeli babičce králíkárnu a vypustili zrzavého samce ven.  Martin si sedl na teplou lavici na zápraží a pozoroval hrátky dětí s králíkem. Udělali mu ohrádku z větví, lochtali chlupáče klacíkem a pak si cvrnkali s jeho bobky jako s hliněnými kuličkami. Králík byl chvíli přitisknutý k zemi s vypoulenýma očima, nad kterými se bělaly dlouhé řasy a potom, když poznal, že nejde o život, začal spokojeně vykusovat první výhonky trávy. Když ho předstalo neustálé dovádění dětí bavit, hodil zadníma nohama a vběhl do keřů. Tím začal hon na králíka, děti popadly různé hole a naháněly zoufalé zvíře. Sotva se ho čísi ruka dotknula, vší silou zahrabal zadními běháky a vysmekl se.

„Strejdo, neseď tam a pojď nám pomoci,“ volali kluci.

Martin se smál a pravil: „Musíte sami, za uši a pak mu chyťte zadní nohy,“ smál se.
„Ty jsi strejdo chytrej, to se snažíme!“ Nadávali kluci a tak strejda musel vrátit Markétku do kočárku a zapojil se do chytání králíka. Králík měl od začátku navrch. Pro velkého strejdu byly skuliny, kam se dříve dostal, prostě o hodně menší. Měl však dlouhé ruce a tak nakonec zvítězil a byl dětmi za to pochvalně oceněn. Vzaly do šesti rukou králíka, jeden ho držel za chlupy, druhý za nohu, třetí za ocas a pak ho odnesly do králíkárny.

„A jak mu vlastně budeme říkat?“ Zeptal se jeden z nich.
„Chytil ho strejda ta mu budeme říkat Strejdo,“ vymyslely sami od sebe a tak se životní cyklus jmen lidských i zvířecích ještě téhož odpoledne prostě uzavřel.