… podle nedávné skutečnosti

Život člověka ve skutečnosti neovlivňují veliké historické okamžiky, ale střípky miniaturních událostí, které se vzájemně propojují a postupně srůstají, aby nakonec stvořily jeden jediný a jedinečný den.
Pan Bartůněk se vracel autem ze srazu kamarádů z redakce. Byl podzim,mlha a tu noc nevyšel měsíc. Drobné krůpěje se lepily k oknu škodovky a tak chvíli co chvíli musel pravou páčkou setřít okno. V Country rádiu hráli právě hitparádu, pustil si topení a během jízdy si podupával do rytmu. Na sraz přišli skoro všichni – po pětadvaceti letech – drobné nostalgické vzpomínky škotačily panu Bartůňkovi tak nějak po srdci. Přejel radotínský železniční přejezd – auto se rozkolébalo, zepředu bylo slyšet jeho typické zavrzání a následně  vpadl na černou silnici uprostřed polí obklopenou mokrým stromovím. V tom si povšiml na pravém oku jakéhosi záblesku. Nemohl pootočit hlavou, aby nesjel z vozovky, tma by se dala krájet. Ten jeden z mnoha záblesků však z nějakého důvodu zaujal jeho okamžitou pozornost.

“Asi se mi něco zdálo,” pomyslel si. Na ten záblesk však z nějakého důvodu myslel dál:

“Mohl tam ležet člověk. Ano. Co když jsem zahlédl o cíp mokrého kabátu? A nebo to byl jen vlak, který v dálce projížděl mezi stromy? Odlesk mokrého levého okénka? Ne, nemuselo to být nic důležitého, už bych měl jít spát.” – snažil sám sebe přesvědčit o opaku pan Bartůněk. Ten záblesk se ale v jeho mysli zabydlel, už stál před domem a ne a ne se ho zbavit. Držel se ho prostě bláznivě a pevně, jako klíště.
“Kdybych měl takto přemýšlet nade vším, stal by se ze mne pochybovačný trouba,” pomyslel si. Pak zabral za kliku s úmyslem, že si odemkne a půjde spát. “Jak usnu, když budu stále na tu věc myslet?” politoval se.

“No tak jo, ať mám klid, sjedu se tam raději podívat,” kroutil sám nad sebou hlavou, nastartoval a vydal v té hrozné mlze asi 10km necelou hodinu po půlnoci nazpátek. Mlholilo, zanedlouho byl na místě. V dešti zaparkoval u cesty, aby ho někdo v té tmě nenaboural a pustil blikací červená světla. Na druhé straně silnice leželo na boku ve strouze auto a jakýsi starší muž se ho zoufale pokoušel dostat na kola. Pan Bartůněk k němu přišel, nasadil si kapucu a neměl sílu odpovědět na logickou otázku toho řidiče: “Kde jste se tu člověče vzal?” Chvíli se pokoušel sdílet s tím člověkem snahu vysvobodit fábii z pasti, ale jak byla půda mokrá, čím vice s autem pohybovali, tím hlouběji tonulo v blátě.

“To nedáme. Pojďte ke mne do auta, zavoláme odtahovku,” pobídl pan Bartůněk neznámého muže a vzal ho k sobě do auta.
“Máte nějaké doklady?” Optal se ho, podle modrých rtů bojoval s přírodou zřejmě už delší dobu.
“Telefon a vše mám v tom autě, to bychom se museli nějak dostat dovnitř,” otočil na pana Bartůňka psí oči a tak se opět vydali k tomu vozu.
“Jak se vám to člověče stalo?” Nedalo panu Bartůňkovi nezeptat se.
“Udělal jsem pitomost. Vyjíždím tady z té levé panelky, že najedu na hlavní, kola mi v té tmě podklouzla, přejel jsem příčně silnici a skončil tam,” popsal velmi rychle řidič svoji příhodu.
“Jasný, budu auto držet, aby tak nějak stálo a vy se pokuste otevřít dveře,” chytl se pan Bartůněk z druhé strany zadního blatníku, zatímco z druhé strany ten muž chrastil klíčky. V tom kde se vzalo, tu se vzalo, další auto a v něm parta mladých vracejících se odkusi domů A pak zastavilo další a další auto.
“Kde  jste se tu vzali,” ptal se nevěřícně řidič. “No jedeme domů a něco se tu lesklo.” Dostalo se mu jasných odpovědí. S jejich pomocí otevřel nešťastník své auto, našel doklady a z telefonu pana Bartůňka zavolal odtahovou službu. Ta přijela za chvíli a s pomocí lanového navijáku vytáhla tu jeho starou škodovku ze škarpy.