(příběh ani ne týden starý:-)

Podívej se, tady tu peněženku jsem si koupil včera v Alze a hádej za kolik?“ Ukázal Marian svoji novou umělohmotnou peněženku. Leskla za nočního pouličního osvětlení modře,  vypadala, jakoby by byla celá perleťová. Pokaždé,kdykoli se na ni podíval, připadal si,že drží za těch svých 26 korun poklad.

Jonáš chvíli nevěnoval té nové věci pozornost, přemýšlel, kde by ještě teď v půl deváté večer koupil rohlíky. A tak za chvíli oba skončili v Tescu,kde denně zavírají až v devět.

U pokladny seděl Bohoušek, který jako obvykle rozveseloval lidi ve frontě svým: „Ahój! Ty kupuješ zelí? To mám taky rád. Hele, tuhle mi dala kámoška recept pro důchodce, ha,há! Vymačkáš dvě jitrnice, smícháš to se zelím, do toho nakrájíš dvě tři brambory a vše zapečeš v rémosce. Jídlo na tři dny a mňam, pochutnáš si, to mám rád, chachá!“

Když Jonáš skládal do mikroténového sáčku konečně ty své rohlíky, uslyšel i přes ty hlasité Bohouškovy historky přes regál syknutí prodavačky: “ No jo,devět,máme otevřeno šestnáct hodin denně a když se zavírá, všichni se sem nahrnou.“

Marian i Jonáš zaplnili košíky rohlíkama a Marianovi to opět nedalo. Netrpělivě znovu vytasil tu svoji novou peněženku, aby se s ní konečně pochlubil svému kamarádovi.

Jonáš se na ni podíval a pak ji pochválil s upřímným úsměvem slovy: „Hezká, hlavně, aby se Ti neulomilo tady to umělohmotné uzavíráni.“

Marian ji chtěl otevřít, aby ukázal,jak vypadá zevnitř. Sotva však nehtem zavadilil o tu zmíněnou umělohmotnou sponku,  ozvalo se prasknuti a došlo tak na Jonášova slova.

„No, to se mi snad zdá, to je tak, když člověk potká zmetka převlečeního za kamaráda!” Rozčílil se po právu na Jonáše.

Ten se chtěl bránit , v tom se však na něj celá ta fronta ke kase začala otáčet.

“ Tys mi ji nepřál, viď?“ Pokračoval pokoutně Marian.

„Jeképak nepřál, sám sis to ulomil.“ Bránil se Jonáš.

„Ale nepřál, syčáku. Tak já si koupím takovou hezkou věc, funguje a pak potkám Tebe a teď abych si na ni dával gumičku.  Tys mi záviděl, že mám radost, že jo? Ale víš ty co? Nedošla Ti jedna věc…nedošlo Ti, že si na Tebe vždycky vzpomenu, kdykoli půjdu platit, pokaždé, když ji vytáhnu z kapsy. Peněženka je totiž osobní věc, rozumíš?“

„Ale, ale..“ lapal Jonáš neuvěřitelně rychle po dechu.Byl sice vyšší o dvě hlavy, k čemu mu to však bylo, když se musel vzpovídat ze svého činu před tolika lidmi?

“ No ty jsi se snad zbláznil, vždyť jsem se jí ani nedotkl. Kolik že to stála?“ Snažil se napravit svoji chybu.

Marian jakoby neslyšel, pokračoval: „No jo,bohatej. Víš ty, co pro mne znamenala a jakou jsem z ní měl radost?“

„Hele, tak tady máš moji a už dej pokoj.“Ukázal na dlani Jonáš svoji starou peněženku, aniž by doufal, že zmizí.

Marian ji však hbitě strčil do kapsy se slovy: „Taková roztrhaná,  ale dobře, že jsme kamarádi, přivřu voko.“

“ A čím zaplatím teď ty rohlíky?“ Slídil Jonáš hladové opět očima po Marianovi.

“Hele, tady Ti všichni lidé viděli, co jsi mi způsobil. Pak jsi mi za poškození nové věci dal starou. Tak teď nebřeč kvůli rohlíkům. Pokud na ně nemáš peníze, nevadí, jsi kamarád, zatáhnu to dneska za Tebe a pak mi to někdy vrátíš. Neboj, “poplácal Jonáše kamarádsky po zádech,” koupím Ti je.
“No dobře, ale já měl v té peněžence i kartu I řidičák, to si necháš taky?” Neustával žebrat Jonáš.
Několik lidí se začalo potichu smát.
“Ty už jsi votravnej, jako věš. Na papíry auto nejede, to jezdí na benzín, tak co zase řešíš? A ke kartě nemám pin, tak se o nic neboj.” Zareagoval Marian.

Bohoušek si povšiml té rozpravy a tak hned na Jonáše: „Chachá, co jste proved! Máte takový -cjak bych to řekl, uhrančivý pohled.“ Zadíval se Jonášovi zpříma do očí.

„Vy to máte snad spolu domluvený, “ zahartusil Jonáš. Tomu uhranu prachy a vám pokladnu, že jo?“

„Vy se panečku nezdáte,kolik bylo těch rohlíků?“ Zamračil se Bohoušek.

„Deset a tady ten to prý platí ,“ hodil Jonáš vztekle hlavou po Marianovi.

„Fakt! Takového kamaráda bych taky chtěl mít, cha,chá“ pobaveně na to Bohoušek.

Marian velmi chytře nesáhl po té staré náhradě za zničenou věc – ale nahmatal raději padesátikorunu v kapse z obavy, aby nepřišel o výkupné a zaplatil svých deset i Jonášových deset rohlíků.

A tak skončili nakonec oba kamarádi před Tescem.

Marian už v sobě také neudržel smích, vrátil Jonášovi, co si od něj vzal a každý šli potom se svými deseti rohlíky domů.