Moureček a Mrouskalka

V malé chaloupce na kraji lesa žil starý mlynář se svým kocourem Mourkem. Poránu mu naléval do misky mléko, pak šli společně krmil slepice a kachny, v poledne následoval společný oběd a když se setmělo, chodili společně do postele. Jedné noci se začaly z lesa ozývat podivné zvuky. Mourek zbystřil a když šel mlynář spát, přiblížil se pomalu k oknu a přes svůj vlastní odraz na skle si představoval, co se v té šišoširé tmě děje, Až jednou, když se ty zvuky přiblížily až k chalupě, se vysmekl ze dveří a marně mlynář volal k lesu „Vrať se! Kam jdeš?“ Kocour zmizel a splynul s tmou.

„Mourku, kde jsi?“ volal ještě několikrát zoufale mlynář do tmy, Mourek se však nevracel a nevracel. Nedbal žádného volání, ty tajemné zvuky ho táhly dál a dál. Husté mlází bylo tvořeno pevnými větévkami, které ho švihaly do očí až tu, tu uviděl na pasece světélkovat malé kočičí víly. Měly hebkou srst a oči jako zrcátka, jejich zorničky se v měsíčním svitu divoce leskly. Mourek se skrčil a fascinovaně hleděl vpřed, nikdy předtím neviděl takovou čarovnou krásu.
„Pojď Mourečku a zatanči si s námi!“ Slibovala ta nejkrásnější kočičí víla, která měla dlouhé řasy jako panenka.
„Ona mne zná.“ Pomyslel si překvapený Mourek.
„Jen mi podej packu, podívej se na můj ocásek, ten je hedbábný, viď?“ Natočila se vyzývavě a předvedla rychlou otočku.
Mourka jakoby přikoval, chtěl tančit, ale něco ho tížilo k zemi, že nemohl ani popojít, ani utéci, jeho packy byly svázány čáry a byl v pasti.
„Jak z toho ven,“ naříkal Moureček, „avšak čím více naříkal, tím více cítil, že to ve skutečnosti nemyslí vážně, že nechce odejít. Byl prostě najednou zamilovalý do té kočičí krásné víly až po po ty své šedivé chlupaté kočičí uši.
Když víla pokynula packou vzhůru, jeho nohy se odlepily od země a on mohl tančit z lehka, jako vánek. Sotva se však zamrčila, zůstal stát jako socha.

„Ach, co jsem to udělal, kam jsem se to vydal“ škemral Moureček.

Už se blížilo ráno a když vysvitly první paprsky slunce, kočičí vily se rozplynuly jako ta předešlá noc. Moureček byl natolik vysílený,že neuzvedl vlastní tělo a spal a spal. Když se probudil, sluníčko už opět zapadalo za obzorem a už už ho ta nejkrásnější šimrala po nose. Moureček vyskočil,objal vílu a nebylo na světě síly, která by je od sebe oddělila.A tak tančili a dováděli další a další noc, avšak na jídlo, na to už nezbyvalo Mourečkovi času. Přes den spal a v noci se věnoval té nejpůvabnější kočce v široširých lesích.

„Jmenuji se Mrouskalka,“ představila se ta krásná kočičí víla Mourečkovi předešlé noci. „Mrouskalko!“ Vykřikl vášnivě, packy ho brněly ze samé nedočkavosti: “Už,už aby byla noc!“

Byla by ho ta kočičí víla utančila k smrti, kdyby ho jednoho dne nenašel pocestný celého potrhaného u cesty, s jazykem mírně venku. Vypadal prostě zbědovaně.“Žiješ?“ Otázal se nehybného Mourečka.

“ Žiji, konečně!‘ povzdechl si chraplavým hlasem kocour.

„No,nevypadáš na to“, rozesmál se pocestný.

Mourečkovi ten hlas však připomněl mlynáře, misku, pohlazení, polštář na lavici na výsluní.. I začalo se Mourečkovi stýskat.

A tak se vydal po dvou týdnech konečně domů.Mlynář ho vzal do náruče s očima plnýma slz, byl prostě rád, že má Mourka opět doma, dal péci kuře. „To bude celé Tvé,ty můj tuláku,“ slíbil kocourovi celý pekáč.

Moureček se dosyta najedl a poté si šel lehnout na svůj oblíbený gauč. Jen co však zavřel oči, před očima se mu zjevila opět Mrouskalka. Moureček vyskočil a pak se usadil. Sotva však oči zavřel podruhé, viděl opět Mrouskalku – pošimrala ho na nose a opět zmizela.

“ Co budu dělat, chudák mlynář, přeci mu zase neuteču,“ povídal si v duchu Mourecek. Cely život se o mně tak svědomitě stará a má mne rád.“ Otočil se, mlynář pil u stolu mléko a četl spokojeně noviny.

Jenomže láska, láska bývá silnější,než-li rozum. Usnul až k ránu. Celý unavený se vytratil z chalupy a druhého dne se vydal tajně k pasece,kde tančil se svou kočičí vílou.Sluníčko se opíralo do stébel trav, jejich divoká vůně povzbudila Mourečkovy touhy. Zasnil se, avšak vzpomínka na včerejší mlynářovo objetí mu trhala srdce.

Už se smrákalo a tíha zodpovědnosti přiměla Mourečka k návratu domů. Jenomže, co se nestalo. Když přišel k chaloupce, spatřil u vrat Mrouskalky ztracenou mašli.

“ Tu poznávám, měla ji kolem krku…!“ Rozhlédl se do stran. Po jeho kočičí vile nebylo nikde ani stopy.“Tak ona mne našla! A má mne určitě ráda,jako já ji.“ Povzdechl si Moureček.

Mašli si dal pod polštář,na kterém spával. Pokaždé, kdykoli usínal, byl se svou kočičí vílou.

Neminul tyden a u vrátek, za nočního úplňku, ji spatřil. Seděla v jeho svitu postříbřená, jako malá princezna.Moureček se k ní zezadu pomalu přiblížil a objal ji.

„Kde jsi se tu vzala?“

“ To jsi ty, „povzdechla si Mrouskalka. „Už jsem si myslela,že se Tě nedočkám.“

„Ty máš nějaké veliké bříško,“ začal se zajímat Moureček.

„Snad máme,“ spustila víla.“Jediné nevím, jak se o ně postaráme, když já žiji a tančím v noci a za dne se rozplynu. „Musel bys odejít se mnou na paseku, avšak, kdybys tam zústl déle, než-li týden, nikdy by jsi se již nevrátil. Rostou tam čarovné bylinky a po těch zapomeneš cestu zpět.“

„Kdybych odešel, mlynář by tu zůstal sám,“ sklopil k zemi oči Mourecek.Bylo mu úzko, tuze úzko.

„Bude svítat, nikdy na mne nezapomeň,“ rozplakala se víla.

Jen co zmizela, zůstala po ní na zemi pouze obtisk její packy.

Moureček nemohl jíst, pít,nic ho nebavilo.

„Co je Ti?“ Strachoval se o něj mlynář.

„Ty pořád myslíš na tu svoji vílu,viď“ uhodl, aniž by mu Mourecek cokoli řekl.

Kocour pokýval jen tiše hlavou a šel se svěšeným ocáskem spát.

Druhý den si mlynář obul pěkně pevné boty s vydal se do lesa. Když došel na paseku, potkal tři opuštěná koťátka. Byla pruhovaná po Mourečkovi a každé z nich mělo bílou levou přední packu, jako Moureček. Mlynář ihned pochopil, proč je jeho kocour tak smutný. A protože ho měl rád, vrátil se domů, vzal pilu a kladivo a hřebíky a vrátil se k té pasece. Zbudoval tam hezkou dřevěnou chatičku  I s malými dvířky – pro kočky těsně u země.

„Mourečku, toto je Tvůj nový domov.“ Pohladil svého čtyřnohého přítele. Budu sem chodit za Tebou a sledovat, jak vám oběma rostou. Alespoň nebudu pořád sedět doma,“ pohladil Mourka po hřbetě.

A tak Mourecek s Mrouskalkou žili na té pasece spokojeně. Z koťátek vyrostly divoké kočky – které za nočního svitu vítávaly Měsíc svými dlouhými vztyčenými ocásky.