Lesní pohádka

„A ty jsi odkud,“ spustil mladý dub neořezaně na svoji novou sousedku.

„Já jsem holka z Osečanske školky a ty jsi chodil kam?“

„Co je to školka?“ začal se zajímat dub. “Mne vytáhli ze země v Brdech – pak si pamatuji akorát na kyblík, černé holinky, auto, lavor z vodou a na dlouhou cestu. A pak zase černé holinky, které vykopaly díru tady v zemi a od té doby tu rostu. Ale o školce, o té mi nikdo nic nikdy neříkal. To budeš asi z daleka, že jo? “

„A kde jsou Brdy?“ Začala se zajímat Borovička.

„Brdy jsou hodně daleko. Můj rodič, můj rodič slavil zrovna 312. narozeniny a pak kde se vzaly, tu se vzaly ty černé holinky. Ty, které tudy občas chodí a čístí paseku. Neptaly se mne na nic, vytáhly mne ze země a hodily k sobě do kyblíku. Jak pak je asi doma?“ Posmutněl dub.

„Tvému rodiči bylo tolik? No Tě pic vostružina! Já jsem rodiče nikdy nepoznala, vyseli mne do školky a tam jsem vyrůstala s kámoškama.“

„A co je to tedy ta školka?“ Nepřestával se vyptávat dub.

“ No školka je školka, žijí tam pohromadě malé děti, jako ty nebo já. Od malička.“

„To jsi mi toho tedy řekla. Dobře, tak tedy jinak. Jaké tam rostou houby?“ Stále nechápal dub.

„Co je to houba?“ Vyhrkla ta borovička.

„To snad není možné, co to jen může být za místo, ta školka. One nezná ani houbu!” Pomyslel si dub. Nicméně, sousedka je sousedka a s tou strom, ať je jaká chce, musí mít dobré vztahy. “No houba je takový domeček,který vyleze ze země.“ Napadlo ho v té chvíli jediné vysvětlení.

“Domeček, který vyleze ze země. Bůhví, odkud ten můj soused je, že mu tam rostou domy v zemi.” Pomyslela si borovička. “Aha, jasně.”, nechtěla vypadat hloupě a navíc jí ani ty houby ani moc nezajímaly.

„A jeje, náplavy!“ Ozval se z povzdálí mladý Smrček.

„Co tu tak na nás pokřikuješ?“ Zamával výstražně tou nejpevnější větví dub. Duby se totiž vždycky všude na vše vyptávají a take nemají rádi, když na ně někdo pokřikuje.

„Jsem tu narozdíl od vás doma. Před rokem totiž v zimě nenapadl sníh, na jaře nepršelo, přilétli brouci a nakladli našim pod kůru larvy. Rodiče měli žízeň a nemohli ty vetřelce utopit v míze. A tak jsme tu zbyly my, sirotci,” zafňukal smrček. “A je nás tu hodně, tak si moc nevyskakuj.” Dodal nakonec.

“ A jak byli ti brouci velcí?“ Otřásla se borovice.

“Malincí, ale bylo jich moc, snědli naše rodiče do měsíce. Já se tu narodil z šišky, kterou tu omylem zahrabal traktor při těžbě. Pocházím odtud, rozumíte. Tak kdyby jste se na cokoli chtěli zeptat, co vás tu překvapí, jsem váš soused.” Hrdě dokončil svoji řeč smrk.

“ A je tu pořád ten brouk?'“ Drkotala strachy jehličkama borovice.

“ Je, ale na děti nejde. Jen na dospělé. A navíc, ty nejsi smrk, smrdíš mu,Tebe by stejně nežral.“

„No dovol“, načepýřiila se borovička.

V tom mezi stromky zašustily černé holinky.

“Jsou tu zase a mají obrovské nůžky,” přikrčil se dub, “Snad mne zase nebudou tahat ze země,” zašklebil se.

“Starají se o nás, nech toho, podívej, na jakém jsme krásném slunném místě,” zastala se těch holinek borovička.

Tou dobou už na pasece voněly starčeky – žluté, poměrně nenápadné kytičky, které kdosi zhora zasel mezi právě vysázené stromky. Voněly naprosto opojně, utvořily nad stromky ze svých květů děštníčky a chránily je před každodenním sluncem.

Smrček jejich přílet okomentoval takto: “A už nás nikdo nebude okusovat!”

“A jak to víš?” Optala se borovička.

“Kdo starček sní, už se neprobudí a to všichni obyvatelé lesa moc dobře vědí. Inu, máme to ale štěstí,” usmál se smrček.

A tak si postupně stromečky zvykaly každý na své místo. Když povyrostly a starčeky je již nestačily ochránit, lesní ptáci rozeseli po pasece husté ostužiní. To vytvořilo neprostupnou klec, kterou nešlo jen tak bez bolesti procházet.

 

A tak plynul čas. Stromky rostly, ostužiní ustupovalo a holinky začaly chodit do nového lesa čím dál méně.
Jednou, po několika letech, zaslechli mladé stromy tichý hlas.

Byl to vítr. Vanul od západu přímo z Brd a dub v něm zaslechl pozdrav od svých rodičů: “Ahój, už na sebe skoro vidíme! Radostně šustil v tom větru jejich hlas. Ještě dlouhá léta si budeme takto povídat a čím budeš vyšší, tím nás lépe uslyšíš.”

Les zůstal a po letech všichni na ty holinky, které je sem zanesly, postupně zapomněli.