Martin Zborník

aneb píseň televizních buráčků   Za čas jsem si peníze koupil, za peníze zboží a za zboží hezkou chvíli -chvíli, tedy čas krátký.   Až na mne zařve prst Boží: „Kams dal čas, vandráku!“ – zač odkoupím svůj život zpátky?

… a co duše, která klečí na sněhu ztracená – ta, která klečí a voní po jehličí, ta, která voní od sena?  

…navštívila dům, ve kterém bydlí oheň, vytáhla semínko   a   v té chvíli se ozval Velký třesk!   Lekl se, neb mu na kůži ulpěl kousek horké síry.     Jen nebe, zvyklé na takové zázraky, si nostalgicky povdechlo:   Fí…leť vůně pravěká s vločkou sněhovou!    

I kohout spí … ty však, bratře můj okenice pozoruj! Nastala půlnoc, památka zesnulých, dej sousedovi za okno svíčku a odežeň svůj smích… … zmiz!

Někdy v sobě cítím třepání březových lístků – sotva zaprší z prorezlých okapů ztrácí se zem   a ať strom nebo zvíře nebo člověk jsem   spěch dešťových kapek – tělo všech nápojů se nakonec promění i v mou vlastní krev…  

Na podzimu mám nejraději povadlé psí víno – ten štěkot červené u kmene, který jej po celý rok ved.   Na břehu řeky postávám a mé oči se toulají po vlnách s barevným listím – jen otočit knoflíkem a naladit a stát – jen nadechnout se toho černého potu havraních bot!    

…ciferník mastný od vaření a na jazyku mlsná slina vaří stín, které mnohé mnohým připomíná. Jestřábího oka mžik, kukačka v hnízdě a nalomený křik a podrážděná rohovka od světla, které líně vpadlo do kuchyně. Světla které chtělo ještě říci, že v hodinách žijí možná ciferníci, že na ručíčkách leží stisk. ..vaří stín ve kterém pod […]

Kradu čas – na dluh spánek a upocený vzduch… …ta vysrážená tma na skle – neviditelně odletěla kousky schránek z mého těla potu-telně opouští dům..

Až můj klas hlavu k zemi skloní, jako moji rodiče loni přeleju se zas v další pokolení. A budu opět růst v tom ročním zvěrokruhu – nadbytek, zlom a půst a „jakou dál být mohu“ ?

/dopravní/   Zelené oko mrká na kapotu, zebru však plaší rychlý krok.   Chtěla udělat kolem těch plazů myšku -cupky dupky proti proudu   a už   střípky pro štěstí leží u cesty.

Pět východů sluncí chrání Tvé prsty – od bolestných dotýkání, pět krunýřků v kapse máš, když se před zimou ukrýváš.   Ale pak – neuniknou, nemají kudy, když potkají Tvé dlouhé zuby!

Dostal jsem právě od kamaráda dopis – psal o větru, který jej v Irsku bodá vlastníma řasama do přimhouřených očí, psal o větru, který tam v té noci za oknem nevidím. – nevidím stopy v rozmáčené zemi – nevidím člověka – vidím … jen svou tvář, která se ke mne samému obrací a neví, co […]

Nevěděl, co je to únava – po kapce na skle zůstala jen mastná stopa od ruky – stěrače hrály stále stejně – co křižovatka, to asfaltový křížek a v kapse upocená žvejka.   Vždy o kus dál a ve třech zrcátkách tři obrázky z minulosti pro šťastný návrat.    

V tom opuštěném metru vtesaném do skály vzal saxofón a drbal zády hrubý kámen. V tom vyštěkly vagóny, když uklouzly po mastných pražcích… …sehnul jsem se pro rozvázanou tkaničku a ta ležela v čímsi hlenu… A tak jsem musel otřít prsty o spodek plechové lavičky, na které se právě rozvalovala nová melodie.

Kdyby teď vypnuli tu rockovou muziku, vyčerpali vzduch, odnesli pípy, zbyla by jen myšlenka, kterou nikdo nevidí, ale která sem každého pozvala… …existuje na světě vůbec něco, co není?

(věnováno vzpomínce na jeden hudební černošský večer) Pro ty kluky byla hudba vším, jak pro letce nebe jak pro oheň dým, jak pro mrtvého voda živá, žili jen tam, kde někdo zpívá. Našel jsem ve vodě listí, hledalo proud, další píď své cesty, kde by mohlo zahynout. Našel jsem možná slova živá, našel jsem ve […]

Podstata věcí neexistuje, vidíme ji jen tam, kde ji hledáme… jako každou věc, kterou nemůžeme najít.

Všemožně se prokopávám k horkému pressu – tam dole pod smetanou.   Skrytá vůně Tvá zvyšuje tep, noční Praho!

Země se točí, příběhy se točí, ony se točí, točí…   a v tom točivém světě největšími přáteli jsou oči, – svět vidí stejně, společně se smějí i brečí.    

Mám vločky na holém těle zrána, když střechy kostelů nestačí oprášit vítr – od té svaté, která se pak ve vodu promění.   Od té, na kterou se člověk ostýchá položit holou dlaň.   … někdy mám tak ostych před dotekem, který něco v něco nenávratně změní a zanechá otisky…   Mám vločky na holém […]

Vyšli jsme z Konviktu a každý obtiskl do sněhu číslo své boty.   Aspoň už víš kam zavolat, pokud by ta ukrytá cesta k Tvému domu jednou neroztála.  

Nikdy jsem se nepotkal a nepotkám, – v tom je má chudoba, i krása, i štěstí.   A v tom vězí i můj vlastní kudykam, tajemství té mojí křížové cesty.

Zatímco po kočičích hlavách tečou lidská chodidla, čeká opřena o zábradlí a mne si ve vlněných rukavících nos. Jediné její podpatky nedolomí tu napůl přebroušenou vteřinovku na pouličních hodinách – jediná její chvíle nemá sílu odejít.  

Vítr smyl kousky prachu do očí jak do výlevky. Tahám za šňůru – slzy spláchněte! Smrkám pro stovky smrkám pro stovky spláchlých kamínků.

Hází rohlíky do hladových krků a za krk jí dýchá fotografie. Ten železniční most od Výtoně na Smíchovské nádraží stavěli už pěkně dlouho – prohnilými prkny v pěšině po jeho stranách propadl nejeden prst. Hází rohlíky do řeky a netuší nic – fotografie pohlédne k Petřínu, k Děvínu, k Vyšehradu. Ne. Jak pavouk spočine zpět […]

To dneska jsem našel kašel zabalený v páře – jak slepice jsem stopy snášel, bílé, jak jim původ káže.   Padalo to na mne zhůry – načich jsem vlhkou vůní, to přejdeš dvoje troje hory a kdejaká zvěř chrní!  

Už můj dech pospíchá vzhůru za sluncem.   To je na teplé boty a na šálu pod límcem.   Jak v baru s cigaretou budem všichni takto kouřit a chrchlat – než dojdem k jaru.

Svařená žvýkačka mezi zuby vydechla páru, za obleček z hedvábí – zimák hrubý než dojdem k jaru, než dojdem k jaru.   Mazlavou rýmu svého spáče nastydlého ránem, setřel jsem z oken do stěrače a vyndal kámen, z podkola kámen.

Jsa bez papíru jsem do Údolí vrásek rozpraskané dlaně vepsal modrý potok – a že stvořen nebyl vodou, ale inkoustem, ta slova mám stále sebou!

Opřel jsem hlavu únavou o okénko v tramvaji – a můj odraz potají byl si nejblíž zase. Někdy bych se chtěl odrazit i tam dál – snad na druhé trase, bych se toho nehledal…

Na špičce jazyka budím lidi, ty, kteří už na modrém dlouze spí.   V tom setina – jak živá slina – když potkám někoho, kdo mně mou vzpomínku připomíná.   … v ulicích někdy hledám lidi, ty, kteří na modrém dlouze spí …

V pokroucených dešťových oknech hladím rukávem svůj vlastní dech, který jak já chtěl zpátky prostoupit za Tebou uvězněn na pevných sklech.

U Betlémské kaple – blízko nebi potkávám zelený život, který neznám…   oooo   …chtěl bych prsty mít jak břečťan, chtěl bych se umět přichytit i hladké zdi   – a vědět i tam, že přečkám..

Žít v minulosti nebo v budoucnosti, je jako žít v zemi, která není – a tak Tě hledám v přítomnosti a i tam nejsi k nalezení.   Než se šeřík dočká šera, a svět ztratí zabarvení, buď mi sluncem které stírá saze před setměním.  

Dýcháš. Svět vniká do Tebe a ty jej vytlačuješ ven.   Jíš. Svět do Tebe vchází a ty jej vytlačuješ ven.   Svět chce být Tvou součástí a hledá kudy k Tobě.

Pohlédnu vzhůru a ono mi slzy nakape do očí místo mraků slunce.   Zamyslím se pohlédnu vzhůru čekám slzu a ona už je tichá letní noc…

Až na průduškách Tě tlačí blízkost kvetoucího hlohu. Pradlenky s bílým prádlem v rohu sklepního sklípku si klepou o vizitku..

Žvýkal jsem tričko a plival kousky svých myšlenek přes sebe na papír. Má plachetka drhla o písek, mé letadlo o trávu, můj zadek o židli – hranou ruky jsem přejel bílou plochu, otřel ji do kalhot a znovu psal „2 x máslo 1 x chleba kg banánů 3 x sušenky ?.“

Jak dvě myšky za sklem koukáme na sebe a marně toužíme dotknout se kohosi, kdo se nám podobá. Ten, koho právě vidím, je vůbec? Či je to jen má touha hledat jinde sebe?

Který pekař dokáže upéci z těsta jeden krajíc? Snad Bůh dal do vínku člověku, aby nepekl jen pro sebe, ale také pro druhé. Vždyť každý krajíc osychá dříve než bochník.

* Mhouříš se C – když mraky brousí o měsíc až padá měsíční prach. Máš kousky barev na řasách, jak tůň do které troufne si Polárka smočit poprsí… * * *

Kolik je zakopaných knížek v lidech na hřbitovech? Kolik smutku, překvapení, i romantických milování ke kterým zem nám přístup brání? Kolik světů je tu uloženo pod kořeny květů?

Každý pramen, ze kterého piješ, je odrazem Tvojí tváře. Jak krásný je v pozadí nalezený třpyt! Jak vzácné jsou odlesky bez jeho stálé záře.

Hmota neexistuje – jsou to jen hranice, kudy se mají naše živé duše společně pohybovat.

Rackové moji zamrzlí v ledu – proč pomoci Vám nedovedu? Proč nemohu Vám tady z břehu, Vám vpustit slunce na otěhu? Rackové moji, andělé bílí, proč jste jen vodě uvěřili, že zapadli jste do sněhu?  

Jsem jak zvíře s husí kůží!   Můj dech se blíží k oblaku   – až zaprší – to budu já v krapet mokrém převleku!      

Hlídáš mne,   jak lev, který číhá za každou pannou na minci, aby uchránil její cenu,   jak zrcadlo, které brání ruce, aby se dotkla svého vlastního převrácení   hlídáš mne, i dnes, abych popsat nedokázal co cítím  

Díky všem těm pošlapaným bílým slečnám zima věděla kudy šel.

Někdy odhazujeme ten okousaný úkryt podstaty jablka bez rozmyslu do trávy. Někdy zapomínáme na přátele, bez kterých bychom si nikdy předtím na životě nepochutnali.  

Krčím prsty u nohou, jako bych měl malé boty – pokaždé, když se kloužu po dlažbě velkoměsta, na které právě klíčí další sníh. „Už aby tu byl aspoň březen!“ procedím skrz zuby, když v teplé restauraci trucují mé promrzlé brýle, že nevidím na krok, když drbu pod stolem nohu o nohu, když škrábu v nohavicích […]

Po skalách roste trní a na trní život – nepopsaný list.   Kam spadneš?   To se optej skály, na které stojíš a větru…   …ale kdo zvládne ve větru číst?

Nebeský déšť slíbil věrnost řece svých pár hvězd z domova, blesky, měsíc leží na víčku její do modré klece a ta ji s deštěm pojí…

Na samém konci času prý je čas. A na samém konci člověka jeho duše – a ta s časem klečí v nás. Ač vypadáme jednoduše – ve stromě strom – u klasu klas jsme jen hedvábí vrostlá do moruše.

Z té skály – štěkal pes. Kdoví čí byl a čí je dnes? Tonula černá v tmavém nebi – zahvízdal jsem na prsty a mezi chleby našel mravence od cesty. „Safrááá!“ ….A na cestě hřebík! Kopl jsem do něj, o kámen cink´ až cinkl les (trochu jsem vyjík´!) a o štěrk pilně brousil jazz, než v […]

Každá hvězda je prý Slunce, akorát na míle daleko.. …to jednou jedna sestoupila níž a bylo ráno. – a já to zas nestíhal do práce, a hledal klíče a všechno mi padalo až tak až jsem z roztržitosti zavadil pohledem o zem … a tam ležel opět můj starý dobrý stín!

Vezmi si příklad z obilného zrnka, – křehký klíček, který odemyká život, křehký život, který Ti dá najíst…

Až do mě vstoupí země, v novém domě bude ze mě možná strom a taky jeho nepopsaný list – ani „ó pardón!“ nešpitne děda v parku jdoucí s kozou od jarmarku, když ta koza sežere mě …až do mě vstoupí země, kým kdy budu Pánbu ví!

Na tmu si neposvítíš, ani na hvězdu, která ve tmě žije. Tma Ti dá někdy víc – než den, který Tě svým tělem ani nepřikryje.

Kdyby Země ztratila stářím zemskou sílu – a tomu fakt věřím z kapes by mu od papírů do nichž si balí zápisky vylétly mladé propisky.

První cvrčci táhnou léto, v bahýnku se třpytí jejich bosé palce. Kolikrát jsem v trávě cvrčka hledal, tolikrát jsem ho nenašel. A tak si zas to léto odtáhli a byl mráz…

Sotva…se jich dotkla modravou rtěnkou v letním dešti čekaly už na další – čekanky.

Seděli jsme už k půlnoci na Vyšehradě – nad rotundou Svatého Martina, kde máš Prahu se všemi svatými kostely i svatými na mostě před sebou. A k nebi je odtud také blíž – rád sedávám na trávě u Slavína. Povídal mi o práci, o lidech z práce, o lidech z tenisu, o lidech… – u […]

Posílám Ti v esemesce přání hezkého rána, neviditelné nic, kterému bude rozumět jen srdce Tvého telefonu – tiše ukryté na dnu tašky či kapsy před zloději.

Jen vítr kýchá ve větvích, potom klíče a tichý smích… Ani červený panáček semaforu nedýchá. A ten zelený, co přišel také ne. Z ozvěny krok a výkřik do ticha – oči k zemi sklopené – a už s ní k domu pospíchá …

Z igelitové tašky dýchá káva. Za okny tramvaje voní noc.

Poezie nebo Poe žije? Osud slov nebo krov fantazie? Život nebo kytka na hřbitov?

Mezi kaménky šustí první jarní tráva. Na kaménky čůrá pes.

Černá žíla v Tobě dřívko zbyla. A slova? Už je cítíš? Už píšeš? Už tečou stružky krve z tužky?

Mokré ulice, které nepokropil déšt, ale sražené kapky ránem k zemi a budík, který drnčel: „Běž!“ a klíče od bytu, které se mi ztratily v úkrytu – to znáš jistě i Ty a to se mnou nejsi tu!

Co hvězda, to důkaz, že nejen my dokážeme vyrobit kousek světla uprostřed tmy.   Akorát těm nahoře, narozdíl od nás, žárovky nepraskaj!:-)  

Jak ta slunce hřejí lampy čerstvý sníh. Bez trochy horkého citu – i po ránu tonou v závějích.   Po tom všem zbyla jen tato řádka vhodná do sešitu.

Čekání, cinkání, čekání na cinkání, cinkání na čekání a právě proto už nemůžeš spát. Vždyť ten budík zazvoní už za dvacet minut! Dvacet minut zahozeného fajn života. …ale kvůli komu?

Sám Když v krátkých kapsách mám dlouhé chvíle – jsem sám. A když má okna do světa porostou falešnými květy, přichází mráz. A rty samotou nalíznuty praskají snáz. To deštěm probouzím sedmikrásky pod kluzištěm, to na hřbetě mostu ježím srst, když jsem sám… Když jsem sám mám rozeplou vestu a mráz u krku nehlídám…

Zčeřené zrcadlo světa stopa v kaluži šlápl jí do života a odešel.  

Kolik nahých dívek kamenných hlídá střechy pražských domů, tak vysoko, že na očích, jsou málokomu. Pod rouchem místa žádné z nich chodec zdola neuvidí, tolik nahých dívek svlečených a každá se tolik stydí….

To když prý mluví do větru, sliny, které prská se mu vrací zpátky… jak kámen vmetený nebi do tváře pro výstrahu, jak špína z chodby vylitá proti svahu…

V zamlženém okně v tramvaji kreslil jsem další okno – potají a Tys už byla pryč. Na okno jsem dých‘ a zavřelo se, pak mi to nedalo a tak jsem jej prstem otevřel zase.

Odcházím a další včela letí vzhůru snad pro anděla a ty nemůžeš vstát, když noha se Ti podlomila pod tíhou nemluvňat…

Světlo Ti kreslilo po tvářích takové podivné znaky… …už vím, to házely stín mraky!:-)

To se vrací a chroupání mokrého štěrku po dešti prozrazuje její opatrnou chůzi. To se vrací z umýváren s kartáčkem na zuby a pastou v igelitovém sáčku a břízy propouští za krk poslední nepříjemné kapky. To se vrací jak teplo do mraků po ránu a tlapky čvachtají v trávě a v jitrocelových lístkách na cestě ke […]

Ta cizí slova se mi pletla na jazyku a mezi zuby až jsem dopadl jak nemluvně. Jen překousnout tu tkaničku ostřím hrany francouzsko-českého slovníku a říci si o čerstvý kousek dobrého chleba!

Odplivlo si nebe – snad mu vlétli do krku první tažní ptáci – to zašimrá to vzadu a každý hned … Tak procházel jsem večer tou spoustou známých zákoutí a sledoval ty zmatky a brodil se z toho nebe po kotníky … Nedaleko Zbraslavy uviděl jsem volavky, jak se tam v poli mají, to když jeden […]

Nahnutý přes zábradlí vyčnívá do ulice, jak padlý, jak padlý a v městě ztracen. Kdykoli jdu kolem, na tom balkóně stojí, až z něj mívám dojem, že seskočit se bojí, až vídám kolemjdoucí, jak mlčky hledí vzhůru na ten muškát pnoucí a na prádelní šňůru.

Na konci každé cesty kamkoli dojdu, si do kapsy na památku seberu drobný kamínek. Sním totiž o tom – až budu starý – že vysypu všechny ty těžké bedýnky u nás před domem a všechny mé cesty už nepovedou do Říma, ale k nám, domů, jak to má ostatně být…

Slza vína od mých rtů stékala zpět do zrádného vína. „Už nepij, ať nepláčeš! …jak ona… …zradí Tě mysl a zradí Tě svět, když zláká Tě slina….“

Když chorobná mysl básníků hledala stále nová cizí vyjádření, vzal jen tiše za kliku a kých: „Jdu pryč,tady už neni k vydržení.“ A psal jak uměl na sáčky na stole ještě umaštěném od másla a šlehačky, rád skládal verše svojí ženě. Rád sklízel drobky z talíře nasliněnou špičkou prstu, když na zkrouceném papíře hledal slůvkům […]

Jak hořké je, když jadérko drtíš zuby a nadějný život zaniká, jak hořké je, když do záhuby padá strom v zubech člověka. Jak hořké je, když v dásni věkem unavený zub na jadérko nestačí, když zítra čeká mladé stromy až jej kořeny překročí…

Jak pověšen za nohy jsem se na tu pampeliškovou louku nemohl vynadívat. …a že slavíci v oblacích si nepřivoní, ani já si nepřivoněl. A hned časně z rána jsem jak racek z výšky vyhlížel první příliv, až ty květy jeden po druhém rozpustí ve vlnách všedního dne.

Sněží a ony napadaly na hladinu jak poslední lístky z barevných stromů, jak květy družiček té která se vdává… Vdáváš se mi Vltavo …i to se stává, i to se stává.

Šel jsem kolem řeky, pršelo jí na prsa až se samou rozkoší vylévala z břehů… …už neptala se nebesa : „Sice se to nesluší, prosím, slečno…mohu?“ Už burácela a každý hrom rozžehla i zhasínala, …déšť měl chladné prsty. Stál jsem tiše u řeky, která se dlouze milovala pod pražskými mosty..

Na velikánech kloužou ledy, zatím co tam v podbřišku jak pot voda u zahrady splétá prsty ve stružku. Čím níž, čím níž tím více vůní mezi travou rozkvétá, když chlad odvrací velikány od těch prostých od bláta.

Škoda, že nemám křídla jako pták! Ač se to nezdá prý každá hvězda přerostla měsíc a slunce bouřkový mrak! Vždyt jak ukrytý zajíc ted napínám zrak… Tak nějak zdá se mi, že nejen na zemi je spoustě věcem naopak!

Kolik pouličních lamp bylo popsáno básničkami? Jen déšť všechen inkoust z jejich prsou smyl… U řeky s modrou krví jsem Ti poprvé řekl: „Miluji Tě“ a ty sis dala ukazováček na ústa a zašeptala: „Psst!“ Pokaždé, jdu-li od vás, zakoukám se do té inkoustové řeky a opisuji slova z jejího těla pro Tebe na papír.

Chtěl jsem nakreslit prstem na vodě kruh, ale předběhla mne sotva jsem se bříškem dotkl jejího těla. Chtěl jsem tedy nakreslit čtverec, ona však stále kreslila kruh. Když můj prst maloval srdce, celý uplakaný se vracel zpět. Stále prý musí být po jejím. Kdepak voda, ta jakmile může, zničí každou hráz a všechno utopí, jako […]

Chvála Bohu jedinému, chvála jemu na světě, že i zem, kde sníh přebývá jednou květy rozkvete. Chvála Bohu jedinému, když radosten či zkroušený, přijdeš postát pod lucernu, najdeš stín svůj ztracený. Chvála Bohu jedinému, za hrst skleněných kuliček, za tvar, směr i zemi jednu, dík za společný dˇolíček.

Poztrácený dech z uspěchané cesty domů a noc na zádech a ve vlasech kouřový pach a touhy nalepené na patách a hvizd do ticha na patronu… noční návraty…

Τak Prahu navštívil první sníh a zaplakal mi na novinách dřív, než jsem je dočíst stih’… Tak Prahu navštívil první sníh a hned s námrazou na peřinách, které páral v ulicích, spáchal hřích…

Do pavučin mlh lampám zapadla těla. Jen ta jejich duše, která se nechytila a která nezemřela, nad námi svítí a v prachu vod převléká se za anděla. Ach Bože, síť mlh trhá slunce zář, ach odpusť, strachy bledne pavouk lhář, dnes…duším lamp houstnou těla a vrací se jim stará tvář… …ach odpusť, že má cesta poztrácela […]

„Kolik snubních prstýnků Ti musím ještě navléci, abych si Tě jednou celou vzal?“ Mračna kroužků do vínku tak déšť navléká silnici a nejeden dům přitom rozplakal.

Kaštany Slupku ostnů na povrchu přitlačíš jen botou trochu a vyklouzne z jádra plod. Ostny shnijí, jen to k světu má dál šanci na život. aneb Umění Slupku chvály na povrchu přitlačíš jen časem trochu a vyklouzne z jádra plod. Chvály shnijí, jen to k světu má dál šanci na život.