Sloup

Bylo ráno a s knížkou v ruce jsem se vydal do práce. Stodůlky člověka ten den nepřekvapily něčím novým – ostrý zimní ukňučený vítr narážel do skleněných office center a autobus dojel do stanice rovněž s tradičním pískotem. Svraštil jsem obočí a nenechal se po výstupu z teplého autobusu větrem ani okolím od četby odradit. Už několik dnů čtu životopis muže, který se po celý život připravoval na misii do Indie. Když byl konečně odhodlán odcestovat, dostal znamení zůstat. A tak jsem četl, šoural se a klopýtal a vítr si pohrával s rohy papíru jako malé dítě. Na vydlážděné prázdné ploše, kudy chodím prakticky denně, jsem už ze zvyku pohodil automaticky očima dopředu, abych se přesvědčil, že do ničeho nenarazím. Snad ono podvědomé očekávání sloupu, do kterého brzy břinknu hlavou, způsobilo, že se přede mnou skutečně jakýsi sloup na chvilku objevil. Jakoby byl řekl: „vysnil jsi si mne, zhmotnil jsi mne svou myšlenkou, tak mne tu máš.“ Podivil jsem se a sloup zmizel.
Ihned jsem se zastavil a to místo, kde měl stát, jsem jako blázen automaticky obešel.

Pak jsem se zastavil a pomyslel si. Kdo tam ten sloup vlastně umístil? Obešel jsem snad svoji bázeň a představu? Co když se denně v mé mysli rodí podobných sloupů několik a já je jako oslík poctivě obcházím? Co si budeme povídat, někdy se nestačím nad spoustou věcí zamyslet, mnohdy vyjdu na ulici z roztržitosti v bačkorách a nějaký sloup sem, nějaký sloup tam.
Nebo mohlo jít naopak o jakousi řeč anděla či Toho nahoře úzce propojenou se samotným hrdinou knihy, o šepot, který tajně upozorňuje: „Přečti si tu stránku ještě jednou, něco jsi přehlédl. Zastav se a srovnej smysl toho, co čteš, se svým životem či s životem někoho, na kom Ti záleží.“


Podíval-li bych se na sloup z historického hlediska, mohlo se v tom místě něco významného stát. V první chvíli jsem pocítil k tomu záblesku sloupu jakousi úctu, která i mne samotného zarazila. Před třicetiletou válkou stála všude v těchto polích stavení. Zbyl tu snad jediný kostelík Krteň, který švédská ruka nevypálila. Třicetiletá válka začala roku 1618 a letos má tato zničující letitá bitva 400. výročí. Snad na jeho počest tu jakýsi švédský potomek postavil v zápalu vzpomínek na ty časy Ikeu z betonu a plechu – co so budeme povídat, i to nenechavé dítě si rádo hraje se sirkami – krása nábytku je sice hezká věc, ale plechová budova je prostě odolná jistota. Nuže i tento pohled na zjevení sloupu muže dávat smysl.

V neposlední řadě, pokud pohlédnu na celou událost čistě materialisticky, mohlo jít o obyčejnou roztržitost, za kterou nemá smysl hledat cokoli zajímavého.


Ať už je tomu jakkoli, tomu jednomu do té doby naprosto pro mne nevýznamnému místu věnuji tuto poměrně dlouhou úvahu plnou slov. Slov která nikdy nikdo neviděl a přesto ovládají celý náš svět, která dávají místům názvy, lidem jména a neviditelným sloupům příběhy.