Za zavřenými skleněnými dveřmi

svléká slunce vež po věži z šedobílých rouch.

Svléká je až po rosu,

po kočičí čechulky dlážděných ulic,

po vězeňské ocelové mříže od kanálů,

po probdělé kruhy pod očima na lavičkách pod kaštany …

 

Co vše by mohl člověk spatřit a nespatří jen pro jeden ocelový plíšek,

pro jednu ocelovou jamku

– mám jiný, ale ona je věrná jen tomu svému.

 

Má to tak asi být a tak tu s foťákem sedím

na recepci pod hodinami z minulých let,

které postupně probouzí baču

a ten vyhání další a další mlsné beránky na pastvu po modrých lukách,

aby prvé spásli všechny ty nazlátlé výhonky

na novém dni.