Šéfkuchař

Žvýkal jsem tričko a plival kousky svých myšlenek přes sebe na papír. Má plachetka drhla o písek, mé letadlo o trávu, můj zadek o židli – hranou ruky jsem přejel bílou plochu, otřel ji do kalhot a znovu psal „2 x máslo 1 x chleba kg banánů 3 x sušenky ?.“

Zrcadlo

Jak dvě myšky za sklem koukáme na sebe a marně toužíme dotknout se kohosi, kdo se nám podobá. Ten, koho právě vidím, je vůbec? Či je to jen má touha hledat jinde sebe?

Pekařství

Který pekař dokáže upéci z těsta jeden krajíc? Snad Bůh dal do vínku člověku, aby nepekl jen pro sebe, ale také pro druhé. Vždyť každý krajíc osychá dříve než bochník.

Na dobrou noc

* Mhouříš se C – když mraky brousí o měsíc až padá měsíční prach. Máš kousky barev na řasách, jak tůň do které troufne si Polárka smočit poprsí… * * *

Hřbitovní kvítí

Kolik je zakopaných knížek v lidech na hřbitovech? Kolik smutku, překvapení, i romantických milování ke kterým zem nám přístup brání? Kolik světů je tu uloženo pod kořeny květů?

Ne-vinnosti

Každý pramen, ze kterého piješ, je odrazem Tvojí tváře. Jak krásný je v pozadí nalezený třpyt! Jak vzácné jsou odlesky bez jeho stálé záře.

Nehmotní

Hmota neexistuje – jsou to jen hranice, kudy se mají naše živé duše společně pohybovat.

Jedno lednové ráno

Rackové moji zamrzlí v ledu – proč pomoci Vám nedovedu? Proč nemohu Vám tady z břehu, Vám vpustit slunce na otěhu? Rackové moji, andělé bílí, proč jste jen vodě uvěřili, že zapadli jste do sněhu?  

Už vzléétáám!

Jsem jak zvíře s husí kůží!   Můj dech se blíží k oblaku   – až zaprší – to budu já v krapet mokrém převleku!      

Jób

Hlídáš mne,   jak lev, který číhá za každou pannou na minci, aby uchránil její cenu,   jak zrcadlo, které brání ruce, aby se dotkla svého vlastního převrácení   hlídáš mne, i dnes, abych popsat nedokázal co cítím  

Zapomnětlivá

Někdy odhazujeme ten okousaný úkryt podstaty jablka bez rozmyslu do trávy. Někdy zapomínáme na přátele, bez kterých bychom si nikdy předtím na životě nepochutnali.  

Brýlovec na sněhu

Krčím prsty u nohou, jako bych měl malé boty – pokaždé, když se kloužu po dlažbě velkoměsta, na které právě klíčí další sníh. „Už aby tu byl aspoň březen!“ procedím skrz zuby, když v teplé restauraci trucují mé promrzlé brýle, že nevidím na krok, když drbu pod stolem nohu o nohu, když škrábu v nohavicích […]

Skalnatá

Po skalách roste trní a na trní život – nepopsaný list.   Kam spadneš?   To se optej skály, na které stojíš a větru…   …ale kdo zvládne ve větru číst?

Na hladině klec

Nebeský déšť slíbil věrnost řece svých pár hvězd z domova, blesky, měsíc leží na víčku její do modré klece a ta ji s deštěm pojí…

Mravenčení

Na samém konci času prý je čas. A na samém konci člověka jeho duše – a ta s časem klečí v nás. Ač vypadáme jednoduše – ve stromě strom – u klasu klas jsme jen hedvábí vrostlá do moruše.

Psina sepsutá!

Z té skály – štěkal pes. Kdoví čí byl a čí je dnes? Tonula černá v tmavém nebi – zahvízdal jsem na prsty a mezi chleby našel mravence od cesty. „Safrááá!“ ….A na cestě hřebík! Kopl jsem do něj, o kámen cink´ až cinkl les (trochu jsem vyjík´!) a o štěrk pilně brousil jazz, než v […]

Jsme opět spolu!

Každá hvězda je prý Slunce, akorát na míle daleko.. …to jednou jedna sestoupila níž a bylo ráno. – a já to zas nestíhal do práce, a hledal klíče a všechno mi padalo až tak až jsem z roztržitosti zavadil pohledem o zem … a tam ležel opět můj starý dobrý stín!

Klepání na

Vezmi si příklad z obilného zrnka, – křehký klíček, který odemyká život, křehký život, který Ti dá najíst…

Nový život

Až do mě vstoupí země, v novém domě bude ze mě možná strom a taky jeho nepopsaný list – ani „ó pardón!“ nešpitne děda v parku jdoucí s kozou od jarmarku, když ta koza sežere mě …až do mě vstoupí země, kým kdy budu Pánbu ví!

Opravdové věci

Na tmu si neposvítíš, ani na hvězdu, která ve tmě žije. Tma Ti dá někdy víc – než den, který Tě svým tělem ani nepřikryje.

Egil

Kdyby Země ztratila stářím zemskou sílu – a tomu fakt věřím z kapes by mu od papírů do nichž si balí zápisky vylétly mladé propisky.

Tak letně

První cvrčci táhnou léto, v bahýnku se třpytí jejich bosé palce. Kolikrát jsem v trávě cvrčka hledal, tolikrát jsem ho nenašel. A tak si zas to léto odtáhli a byl mráz…

Prvoletní

Sotva…se jich dotkla modravou rtěnkou v letním dešti čekaly už na další – čekanky.

U rotundy

Seděli jsme už k půlnoci na Vyšehradě – nad rotundou Svatého Martina, kde máš Prahu se všemi svatými kostely i svatými na mostě před sebou. A k nebi je odtud také blíž – rád sedávám na trávě u Slavína. Povídal mi o práci, o lidech z práce, o lidech z tenisu, o lidech… – u […]

Hezké ráno

Posílám Ti v esemesce přání hezkého rána, neviditelné nic, kterému bude rozumět jen srdce Tvého telefonu – tiše ukryté na dnu tašky či kapsy před zloději.

Šeptání za rohem

Jen vítr kýchá ve větvích, potom klíče a tichý smích… Ani červený panáček semaforu nedýchá. A ten zelený, co přišel také ne. Z ozvěny krok a výkřik do ticha – oči k zemi sklopené – a už s ní k domu pospíchá …

V půl jedné

Z igelitové tašky dýchá káva. Za okny tramvaje voní noc.

Poetická

Poezie nebo Poe žije? Osud slov nebo krov fantazie? Život nebo kytka na hřbitov?

O tužce

Černá žíla v Tobě dřívko zbyla. A slova? Už je cítíš? Už píšeš? Už tečou stružky krve z tužky?

Spěch do práce

Mokré ulice, které nepokropil déšt, ale sražené kapky ránem k zemi a budík, který drnčel: „Běž!“ a klíče od bytu, které se mi ztratily v úkrytu – to znáš jistě i Ty a to se mnou nejsi tu!

O žárovkách

Co hvězda, to důkaz, že nejen my dokážeme vyrobit kousek světla uprostřed tmy.   Akorát těm nahoře, narozdíl od nás, žárovky nepraskaj!:-)  

Zimní ráno

Jak ta slunce hřejí lampy čerstvý sníh. Bez trochy horkého citu – i po ránu tonou v závějích.   Po tom všem zbyla jen tato řádka vhodná do sešitu.

Vstávání

Čekání, cinkání, čekání na cinkání, cinkání na čekání a právě proto už nemůžeš spát. Vždyť ten budík zazvoní už za dvacet minut! Dvacet minut zahozeného fajn života. …ale kvůli komu?

Sám

Sám Když v krátkých kapsách mám dlouhé chvíle – jsem sám. A když má okna do světa porostou falešnými květy, přichází mráz. A rty samotou nalíznuty praskají snáz. To deštěm probouzím sedmikrásky pod kluzištěm, to na hřbetě mostu ježím srst, když jsem sám… Když jsem sám mám rozeplou vestu a mráz u krku nehlídám…

Moldánky

Zčeřené zrcadlo světa stopa v kaluži šlápl jí do života a odešel.  

Sochy dívek

Kolik nahých dívek kamenných hlídá střechy pražských domů, tak vysoko, že na očích, jsou málokomu. Pod rouchem místa žádné z nich chodec zdola neuvidí, tolik nahých dívek svlečených a každá se tolik stydí….

Život v soutěsce života

To když prý mluví do větru, sliny, které prská se mu vrací zpátky… jak kámen vmetený nebi do tváře pro výstrahu, jak špína z chodby vylitá proti svahu…

Okna

V zamlženém okně v tramvaji kreslil jsem další okno – potají a Tys už byla pryč. Na okno jsem dých‘ a zavřelo se, pak mi to nedalo a tak jsem jej prstem otevřel zase.

Zamračená

Světlo Ti kreslilo po tvářích takové podivné znaky… …už vím, to házely stín mraky!:-)

Mokré

To se vrací a chroupání mokrého štěrku po dešti prozrazuje její opatrnou chůzi. To se vrací z umýváren s kartáčkem na zuby a pastou v igelitovém sáčku a břízy propouští za krk poslední nepříjemné kapky. To se vrací jak teplo do mraků po ránu a tlapky čvachtají v trávě a v jitrocelových lístkách na cestě ke […]

Cesta do Avignonu

Ta cizí slova se mi pletla na jazyku a mezi zuby až jsem dopadl jak nemluvně. Jen překousnout tu tkaničku ostřím hrany francouzsko-českého slovníku a říci si o čerstvý kousek dobrého chleba!

Povodeň

Odplivlo si nebe – snad mu vlétli do krku první tažní ptáci – to zašimrá to vzadu a každý hned … Tak procházel jsem večer tou spoustou známých zákoutí a sledoval ty zmatky a brodil se z toho nebe po kotníky … Nedaleko Zbraslavy uviděl jsem volavky, jak se tam v poli mají, to když jeden […]

Sebevrah

Nahnutý přes zábradlí vyčnívá do ulice, jak padlý, jak padlý a v městě ztracen. Kdykoli jdu kolem, na tom balkóně stojí, až z něj mívám dojem, že seskočit se bojí, až vídám kolemjdoucí, jak mlčky hledí vzhůru na ten muškát pnoucí a na prádelní šňůru.

Takový můj tajný sen

Na konci každé cesty kamkoli dojdu, si do kapsy na památku seberu drobný kamínek. Sním totiž o tom – až budu starý – že vysypu všechny ty těžké bedýnky u nás před domem a všechny mé cesty už nepovedou do Říma, ale k nám, domů, jak to má ostatně být…

Tichý hlas

Slza vína od mých rtů stékala zpět do zrádného vína. „Už nepij, ať nepláčeš! …jak ona… …zradí Tě mysl a zradí Tě svět, když zláká Tě slina….“

Nad básníkem fialek

Když chorobná mysl básníků hledala stále nová cizí vyjádření, vzal jen tiše za kliku a kých: „Jdu pryč,tady už neni k vydržení.“ A psal jak uměl na sáčky na stole ještě umaštěném od másla a šlehačky, rád skládal verše svojí ženě. Rád sklízel drobky z talíře nasliněnou špičkou prstu, když na zkrouceném papíře hledal slůvkům […]

Letokruhy

Jak hořké je, když jadérko drtíš zuby a nadějný život zaniká, jak hořké je, když do záhuby padá strom v zubech člověka. Jak hořké je, když v dásni věkem unavený zub na jadérko nestačí, když zítra čeká mladé stromy až jej kořeny překročí…

Obloha plná hvězd

Jak pověšen za nohy jsem se na tu pampeliškovou louku nemohl vynadívat. …a že slavíci v oblacích si nepřivoní, ani já si nepřivoněl. A hned časně z rána jsem jak racek z výšky vyhlížel první příliv, až ty květy jeden po druhém rozpustí ve vlnách všedního dne.

Divoké kachny

Sněží a ony napadaly na hladinu jak poslední lístky z barevných stromů, jak květy družiček té která se vdává… Vdáváš se mi Vltavo …i to se stává, i to se stává.

Nebeské námluvy

Šel jsem kolem řeky, pršelo jí na prsa až se samou rozkoší vylévala z břehů… …už neptala se nebesa : „Sice se to nesluší, prosím, slečno…mohu?“ Už burácela a každý hrom rozžehla i zhasínala, …déšť měl chladné prsty. Stál jsem tiše u řeky, která se dlouze milovala pod pražskými mosty..

Jaro na horách

Na velikánech kloužou ledy, zatím co tam v podbřišku jak pot voda u zahrady splétá prsty ve stružku. Čím níž, čím níž tím více vůní mezi travou rozkvétá, když chlad odvrací velikány od těch prostých od bláta.

Neprobádatelný

Škoda, že nemám křídla jako pták! Ač se to nezdá prý každá hvězda přerostla měsíc a slunce bouřkový mrak! Vždyt jak ukrytý zajíc ted napínám zrak… Tak nějak zdá se mi, že nejen na zemi je spoustě věcem naopak!

Inkoustové řeky

Kolik pouličních lamp bylo popsáno básničkami? Jen déšť všechen inkoust z jejich prsou smyl… U řeky s modrou krví jsem Ti poprvé řekl: „Miluji Tě“ a ty sis dala ukazováček na ústa a zašeptala: „Psst!“ Pokaždé, jdu-li od vás, zakoukám se do té inkoustové řeky a opisuji slova z jejího těla pro Tebe na papír.

Nezkrotná voda

Chtěl jsem nakreslit prstem na vodě kruh, ale předběhla mne sotva jsem se bříškem dotkl jejího těla. Chtěl jsem tedy nakreslit čtverec, ona však stále kreslila kruh. Když můj prst maloval srdce, celý uplakaný se vracel zpět. Stále prý musí být po jejím. Kdepak voda, ta jakmile může, zničí každou hráz a všechno utopí, jako […]

Poděkování

Chvála Bohu jedinému, chvála jemu na světě, že i zem, kde sníh přebývá jednou květy rozkvete. Chvála Bohu jedinému, když radosten či zkroušený, přijdeš postát pod lucernu, najdeš stín svůj ztracený. Chvála Bohu jedinému, za hrst skleněných kuliček, za tvar, směr i zemi jednu, dík za společný dˇolíček.

Noční návraty

Poztrácený dech z uspěchané cesty domů a noc na zádech a ve vlasech kouřový pach a touhy nalepené na patách a hvizd do ticha na patronu… noční návraty…

Sotva jsme se potkali

Τak Prahu navštívil první sníh a zaplakal mi na novinách dřív, než jsem je dočíst stih’… Tak Prahu navštívil první sníh a hned s námrazou na peřinách, které páral v ulicích, spáchal hřích…

Armagedon

Do pavučin mlh lampám zapadla těla. Jen ta jejich duše, která se nechytila a která nezemřela, nad námi svítí a v prachu vod převléká se za anděla. Ach Bože, síť mlh trhá slunce zář, ach odpusť, strachy bledne pavouk lhář, dnes…duším lamp houstnou těla a vrací se jim stará tvář… …ach odpusť, že má cesta poztrácela […]

Déšť ve městě

„Kolik snubních prstýnků Ti musím ještě navléci, abych si Tě jednou celou vzal?“ Mračna kroužků do vínku tak déšť navléká silnici a nejeden dům přitom rozplakal.

Kaštany aneb umění

Kaštany Slupku ostnů na povrchu přitlačíš jen botou trochu a vyklouzne z jádra plod. Ostny shnijí, jen to k světu má dál šanci na život. aneb Umění Slupku chvály na povrchu přitlačíš jen časem trochu a vyklouzne z jádra plod. Chvály shnijí, jen to k světu má dál šanci na život.

Naivní ?

Naivita není a kdo to říká, ten jen zranil iluze, ten v růžovém trní neotevřel oči, čímž kulhá raněn neblaze. Vždyť, kdo má moc jaro skrýt, když každá růže voní a z rána chytá třpyt dneska jako vloni?

Odlétají havrani

Po nebi letí písmenka, slova a celé živé věty z papírů, které od slunka tají jak s ránem siluety! Zas lásko za rok budem číst odkaz současné mrtvé zimy, jenom co najdou čistý list, než opět zvlhne pod písmeny…

Srdce

Každé růži tluče srdce v zemi, kam nikdo nevidí, – srdce to není pro zvědavce, jenž krást se květy nestydí. Pod ledem či v horkém létě bije kdesi ukryté… Bez něho – ach můj ty světe! Kdeže poupě rozkvete?

Čaj

Těch pár pokroucených lístků na dně silných ještě zavonět a poohřát jiné v kruté zimě, byť je to už naposled, mě naplňuje touhou.. se tak… zamyslet.

Teplo na vídrholci

Každý pokřivený strom v remízce u našeho pole zasypané posbíranými kameny, kde trávu z jílovitých ostrůvků vytlačuje mech, nás přerostl. Pochází totiž ze semínka, které si jednou řeklo: „Dost!“ …zastavilo se a spokojilo i s tak mizerným místem.

Namlouvání

Našel jsem hvězdu, sebral ji a navrátil zpět na nebe. …že nevěříš? Já vím, nejsem kouzelník, ale chtěl bych jím být u Tebe.

Před zimou

Polibek léta se šípky pohraje si, skloněné slunce do listí ostříhá vlasy a on ji v jablečném háji pod blůzkou najde cosi… co v Dachau jen přečmárají nápisem – NEJSI.

Orloje

Figurko, znáš tikot hodinek? A orloje, když za letního večera cvrčkové hýbají jeho kolečky času? Jen přiložíš ucho k černému lesu crk, tik, tik a hvězdy se otáčí..

V půl jedné

Seděl jsem v půl jedné na tom našem letním zápraží, na rozpraskané lavici, které nikdo nevěří, že dokáže unést jeho těžká léta. Budeme žít na vsi či ve městě? Ta nehasnoucí věta hýbala se mi v ledvině, jak zubatý kámen který zatím pouze cítíme. Probolený kousek předmětu, který leze ven, jak nemluvně otočené hlavou ke […]

Drbárna

Sotva opustím oblohu a dopadnu na hladinu, rázem si všichni v okruhu pošuškají tu novinu. Hned vyčkám s nimi na další poutnice z rodného nebe, zda nové zprávy přináší o deštích či zda tam zebe…

Červi v čokoládě

Vracím se tou cestou domů, odkud slýchávám cvrčky hrát pod zídkami tmavých domů, které též odchází spát. Jak sušenky v čokoládě potmavlé ty domy jsou, k bytu jak červ ve svém hradě vrtám se pak sušenkou.

Příběh pole

Do vojenského plátna zahalené a prvními blesky popálené žoldácky čekáš na zlaťáky a z ran Ti tečou vlčí máky. V brázdách už létají havrani, zlato ani láska na hraní nejsou – krutý srpen říkal, když Tvé zlatky větrem sčítal před rozjetými kosami.

Z klece města

Lesy mé, kolébko má, můj domove! Lesy smrkové a lesy borové, jako mravenec v louce vašich stromů, sotva odejdu, k vám se vracím domů! Jako vězeň chycen do babích lét, jako včela chci si přivonět, jako houba rád mám země pot, a jako pes jdu čarou vašich stop, ztracené lesy mé lesy mé.

S hlavou ve hvězdách

Když měsíc svoji hlavu dal do náruče hvězd sám černobílý svět mu lhal o bezbarvách cest. V tom horké slunce ukáplo citrón do čaje noci, až černé pole zezlátlo a švitořili ptáci. Tu pohléd měsíc do palet a bledý sobě nepoznán odtáhl zpět do siluet v klam složit hlavu ke hvězdám.

Sto vůní pro hyenu

Vtělen do kůže hyeny mrtvou jsem našel pod stromy a lízal její stín. Hrou nalézal jsem potěchu, když u mokrého čenichu červi lezli pod listím. Rozřezal jsem ji na kusy a do chladného počasí pokládal soumrak splín. Kolikpak dnů tam ležela ta větévka od javora, u kamen přemýšlím.

Opilý láskyžal

Noc je někdy prázdná jako láhev, ze které není co pít. Nezlob se na opilce, strádá a bez decky nechce být. Nezlob se na opilce, strádá, abys jej měla ráda…

Sladké setkání

Proč ta dvě semínka lásky padla právě sem pod polámanou břízu, kam noha tuláka sama nezabloudí? Potkaly se v dubnu, v máji si darovaly bílé květy nevinnosti a v červnu srdce – svá srdce v mělkém košíčku sladká jako horký polibek a plná lákavé chuti, jakou mívá první noc. Potkaly se dvě jahody k nakousnutí.

Nešťastné rafičky

V místech, kde probili Kristu ocelový hřeb, na hodinkách pod sklem z plastu ocelový střed mám. Míjím Tě i potkávám -život…je kruh po dvanáct lun poznávám tikot a ruch hran. Příměs slzí v hodinovém stroji zastavila čas, snad zas slunce mokré strojky zhojí ty v nás… …ty v nás…

Choroš

Poustevníkův stůl v zimě pod sníh, v létě pod jehličí. Mnohým pro smích žebrákova dlaň, jehož tělo ničí liják i vítr s mrazem, dokud nepadne na zem.

Slunce mizí bouři

Vdovo po bílém měsíci, který kráčí nad svící, pláčeš sůl na horká čela jak ublížený z oka. Štěká, od jihu bouře štěká… Běž pryč od sladkých slzí! Hle bič zasviští brzy! – faleš, potok, řeka – …co pak Tě od nich čeká? Co pak Tě ještě čeká..

Zpověď jaru

Neuměl bych Ti lhát pod kaštanovou svící u brány do zahrad, kde je láska zahradnicí… Častokrát jsem krad‘ stromům pod suknicí květy promenád z výzdob na ulici …rád…že měl jsem rád… Snad odpustíš mi pak až léty zmírající špatně budu stát …rád…i za to rád.

Hvězdou byl

Nás je tu tolik jen ten měsíc tam je stále sám. Ztracen raděj hledím ke hvězdám kolik ach kolik je nás tu a tamtěch tam? Jó, sám žít je někdy umění …jen tvář to časem pozmění.  

Chudobky

Chudobky májové přimhouřily jste květy podrážděné sazemi noci. Ráno jsem vás ještě celé uslzené sbíral do sklenky od léků. Těžkou tmu omylo svítání a vy jste po lukách zářily jak pozdní sníh…

Jak jsem potkal protinožce

Ztichli ptáci a vzduch nastříkal se přeháňkovou vůní. Prchli běžci – ti v trenkách s lokty v pase a prsty v mokré dlani. Bubínky listů vyhnaly ptáky ze strže : „Kšá ! Pryč !“ – i mne – snad posledního běžce. Pod bříšky prstů mne zábla voda z kaluže a já v ní viděl – běžet […]

Poustevník

I kostku cukru ve skleňce vody jsem celou časem nenašel. Tak načpak bych se pokoušel modlit za hrady na bodci větru ?

Mravenčení

Prší, sedím u řeky a ono tiše prší… Kapky běhají po chladné hladině jako mravenci a pár mi jich leze také po mobilu, ze kterého Ti píši dopis… …víš, mám takové zvláštní mravenčení v rukou má schoulená…

Dary z nebes

Černé mraky, proč pláčete, že vás nikdo nemá rád ? Což po kousku přízně hlad přiměl vás, že odkážete nebeskou oběť celou nám ? Chycen dar do zrezlé vany dřív, než posbírán je zemí, tu bývá pit či rozléván mezi květy usmíření… A my ? …hledíme skrz vás ke hvězdám.

Oči z města

Jako pleny na prádelní šňůře holubí křídla oknům mávají a na římsách zdobně pod vikýřem sošky do ulic hlavy sklánějí. Tam za městem je háj a lesní domy, na věžích zvony ze šišek a káňaty kruh v nebi vykrojený křičí jak děcko z podušek. Jdoucí chlapec z města v těch špičkách hledá nového světa krajíc […]

Lampiónkově bílá

Za dlouhých zimních večerů, když kroky plachých mizerů i psů, i sáněk, i dětí zůstávají v povšimnutí po parcích kvete sníh. Kvete sníh. Na lodyhách kovových ulpí slunka s první tmou než s úsvitem povadnou a spí, tiše spí.

Okapy

Také bych chtěl být okap – sbírat divoké kapky i snídat špínu střech. Porozprávět s těmi, které přichází a navrací se zpátky, dolů jako těla a vzhůru jako dech. Jen můj život je tak krátký…

Jiskřičky

Jsem očazená struna uprostřed popela. Chybí mi tu celé Tvoje tělo. Co to bylo za lásku, kterou jsi hořela ? Odkud těch pár jisker přeskočilo ?

Pochodeň viny

Smáčí ústy známku, dílo tak droboučké, slabé a nedotčené a teď cizí dopis rozhodne, co dále s ním se stane. Zda odejde za roh, nebo dál, v ty kraje cizích tváří a tam zda skončí v koši či v albu či v lejstrech kanceláří. Nevinnému papíru vydrápal v řadách na holá záda osud neb setřel […]

Přísloví růže

Namlouvání Dej pozor, abys vázu s růží samou láskou nerozbil. Růži sic můžeš tísnit v prstech oč však ta z vody kvete dýl ? Vzájemné poznávání Dej pozor, abys trny růži bez rozmyslu netrhal. Jak by ses v dlani plné trní špetky přízně dohledal ? Životní vzpomínka Když na své cestě životem šels‘ poprvé si přivonět, […]

Dary z nebes

Černé mraky, proč pláčete, že vás nikdo nemá rád ? Což po kousku přízně hlad přiměl vás, že odkážete nebeskou oběť celou nám ? Chycen dar do zrezlé vany dřív, než posbírán je zemí, tu bývá pit či rozléván mezi květy usmíření… A my ? …hledíme skrz vás ke hvězdám.

Podstata válek

Chmýří odvážná z bodláčí tetelí se proti větru dokud jim síly vystačí. Vítr padáčky z lůžka vzal, vyplenil trnový úkryt a odvlekl je v širou dál. Až s první vláhou vzejdou v květ, nastraží zas další bodce jež budou větru překážet.

Jeřáby

Oceloví čápi, klovete do konstrukcí a lidské žáby řídí vás, moderna překlápí tok srdcí do instrukcí, čekáte než-li čas zláme vám vaz. Umělé mozky žábou vytvořené přísně vám káží: „Makej a stůj !“ A u nohy do bláta zabořené žába kane: „Stop ! Už nepracuj !“ Ještě, že máte i umělé city, alespoň snesete skelnou […]

1Kč

Z jedné strany koruna a z druhé lev, z jedné strany vítězství a z druhé řev. Z jedné strany člověk a z té druhé zvíře, z jedné strany bohatství, z druhé život v díře. I když obě strany jeden celek tvoří, ta druhá té první nerada se dvoří. A pak že na minci nenajdeš svět…